Podle Zbořila lze při pohledu na dobu po roce 1914 zjistit, že pokusy o ovládnutí, rozdrobení a „využití zdrojů Ruska a později Sovětského svazu se opakují až monotónně“. „Také používané vojensko-politické stereotypy jsou banální, a to bez ohledu na to, zda v čele impéria stáli příbuzný evropských aristokratických rodů, car Nikolaj II., etnicky nevyhraněný komisař V. I. Lenin a jeho„kosmopolitní“ soudruzi a světoví revolucionáři, gruzínský „hospodář“ J. V. Stalin, ukrajinští tajemníci a generálové N. S. Chruščov a L. I. Brežněv nebo jejich „perestrojkoví“ pokračovatelé – Gorbačov, Jelcin, Medveděv a Putin,“ píše Zbořil.
Němečtí politici a generálové po první světové válce řešili, jak reagovat na armádu sovětského Ruska
Podle něj už v roce 1919, ještě dlouho před dojednáním smluv ve Versailles, se radili němečtí politici a generálové, jak reagovat nejen na bolševickou Říjnovou revoluci, ale i na relativně rychle se organizující a vyzbrojovanou armádu sovětského Ruska.
Politolog poukazuje na to, že díky strachu z revolucí poskytovala Velká Británie (a podobně se chovala i Francie) podporu italským fašistům, prosazením neutrality v letech občanské války ve Španělsku pomohla upevnit frankistický režim a koketovala s nacistickými antikomunisty až do roku 1939.
Zejména však obě velmoce propadaly představě o své velmocenské důležitosti v době od Mnichova k přepadení Polska, a proto jsou dodnes v šoku z uzavření smlouvy mezi Německem a SSSR v srpnu 1939, jak nedávno popsal v deníku Právo Václav Žák.
S Ruskem se má jednat z pozice síly
Zbořil upozorňuje na málo známou knihu Hanse Seeckta „Německo mezi Západem a Východem“ (1932–1933), ve které její autor kritizoval komunistickou ideologii, ale doporučoval také intenzivní ekonomické styky se Sovětským svazem. Prý byl už v roce 1920 přesvědčen, že s Ruskem se má jednat z pozice síly, ale nevěřil v úspěch vojenského tažení proti němu.
„Pochyboval o důležitosti protisovětského paktu uzavřeného mezi GB, Francií, Německem a Itálií v Locarnu (1925), ale předpokládal německo-francouzské vyrovnání,“ píše Zbořil s tím, že Seeckt varoval před „křížovým tažením proti Rusku“, a jen tak na okraj tvrdil, že „existenci Polska nelze strpět“, že je nutné připojit k Německu Rakousko a postupně likvidovat Československo.
Jediné národy, které jsou schopny udělat v Rusku pořádek, jsou Němci a Američané
Naopak jiná skupina německých generálů a politiků byla už v roce 1918 přesvědčena, že Německo se musí stát „předvojem“ v boji proti sovětskému Rusku, jak navrhoval generálu Ludendorffovi už v roce 1919 „jeden vedoucí německý finančník“, který si také myslel, že „národy, které jsou schopné udělat po revoluci v Rusku pořádek, jsou jen Němci a Američané“. „Byla to doba, kdy se na prezidenta Wilsona obraceli evropští vojáci a politici s nápadem, aby nadcházející mírová ujednání dovolovala ponechat části německé armády v Polsku, na Ukrajině, v Estonsku a Livonsku (dnes Lotyšsku a Estonsku),“ uvádí Zbořil.
Podle něj byly v poválečném Německu nejradikálnější názory Maxe Hoffmanna. Ten podle svých slov už prý v roce 1918 považoval za nezbytné „vyjasnit situaci na Východě“, což znamenalo „zříci se míru, táhnout na Moskvu“, kde by podle jeho slov stačily dva prapory „k zavedení pořádku“.
Kolem Hoffmanna vznikl kroužek generálů a průmyslníků, kteří propagovali „tažení na Východ“. K nim se připojil i tallinský emigrant Alfred Valdemarovič Rosenberg, který skončil svůj život v roce 1946 v Norimberku.
Celý text je ZDE
V ruské hospodářské oblasti je nutné zabezpečit zvláštní zájmy USA
V roce 1922 prý vznikl „Hoffmannův plán“, jehož hlavní tezí bylo: „Ani jedna z evropských mocností nemůže druhé postoupit rozhodující vliv na budoucí Rusko. Tento úkol lze vyřešit jen spojením velkých evropských států, zejména Francie, Anglie a Německa. Tyto spojené mocnosti musejí společnou vojenskou intervencí svrhnout sovětskou moc a ekonomicky obnovit Rusko v zájmu anglických, francouzských a německých hospodářských sil. Přitom by měla význam i finanční a ekonomická účast Spojených států... V ruské hospodářské oblasti je třeba zabezpečit zvláštní zájmy Spojených států amerických“.
Závěrem Zbořil připomíná, jak jsou nápady tehdejších vojáků a politiků atraktivní pro současné mírotvorce i válečníky. „A jak málo invence na rozdíl od svých předchůdců tito naši současníci projevují,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
