Podle Zbořila lze při pohledu na dobu po roce 1914 zjistit, že pokusy o ovládnutí, rozdrobení a „využití zdrojů Ruska a později Sovětského svazu se opakují až monotónně“. „Také používané vojensko-politické stereotypy jsou banální, a to bez ohledu na to, zda v čele impéria stáli příbuzný evropských aristokratických rodů, car Nikolaj II., etnicky nevyhraněný komisař V. I. Lenin a jeho„kosmopolitní“ soudruzi a světoví revolucionáři, gruzínský „hospodář“ J. V. Stalin, ukrajinští tajemníci a generálové N. S. Chruščov a L. I. Brežněv nebo jejich „perestrojkoví“ pokračovatelé – Gorbačov, Jelcin, Medveděv a Putin,“ píše Zbořil.

Němečtí politici a generálové po první světové válce řešili, jak reagovat na armádu sovětského Ruska

Podle něj už v roce 1919, ještě dlouho před dojednáním smluv ve Versailles, se radili němečtí politici a generálové, jak reagovat nejen na bolševickou Říjnovou revoluci, ale i na relativně rychle se organizující a vyzbrojovanou armádu sovětského Ruska.

Politolog poukazuje na to, že díky strachu z revolucí poskytovala Velká Británie (a podobně se chovala i Francie) podporu italským fašistům, prosazením neutrality v letech občanské války ve Španělsku pomohla upevnit frankistický režim a koketovala s nacistickými antikomunisty až do roku 1939.

Zejména však obě velmoce propadaly představě o své velmocenské důležitosti v době od Mnichova k přepadení Polska, a proto jsou dodnes v šoku z uzavření smlouvy mezi Německem a SSSR v srpnu 1939, jak nedávno popsal v deníku Právo Václav Žák.