„Když se objevil rok 1989, nebyl jsem z těch, kteří by byli na Národní třídě a podporoval dění, čekal jsem na vhodný okamžik. Právě brutalita zákroku proti studentům byla to, co lidi ve fabrikách naštvalo,“ říká Miller ke zlomovému okamžiku, kdy se dělníci rozhodli demonstrovat. „Měl jsem jednu výhodu oproti kolegům, kteří se mnou byli ve stávkovém výboru, že jsem neměl děti a neměl jsem pocit odpovědnosti,“ upřesnil, proč byl také vysílán k různým jednáním.

„Dnes se mluví o tom, že právě studenti něco rozhodli, umělci taky říkají, že zase oni něco rozhodli atd., ale ani jeden nemá pravdu. Myslím, že kdo to rozhodl, byli ti, kteří měli v tu chvílí ekonomickou sílu v ruce, a to byly právě fabriky, daly tomu sílu a úder,“ míní Miller, podle něhož studenti měli pouze startovací úlohu a umělci tomu dali punc intelektuální nadstavby.

O žádnou revoluci podle Millera tenkrát nešlo. „Revoluce, ta by musela mít jiné znaky, takové, které jsou v nějakém násilí, ale k ničemu takovému nedošlo. Když jsem se pak stal členem Občanského fóra, účastnil jsem se mnoha akcí a jednání o předání moci. Byly to spíše poklidné výměny názorů,“ vzpomíná Miller.