„Otec byl přijat Masarykem, ale hlavně proto, že byl adjutantem Jana Syrového,“ říká Jindřich Skácel, vyhlášený brněnský advokát v důchodu. Zažil si své, protože legionářské geny nebyly moc po chuti komunistickému režimu, který v zemi nastoupil po únoru 1948. V rodině se pak tátova historie moc nepřetřásala. Tady je ale celý osud Jindřicha Skácela. Bez příkras a bez zbytečných okolků...
Havel, Zeman a tak dál
Občas se říká, že Morava je protihavlovská, nicméně jak to je? „Nevím, jak to vnímají ostatní Moravané, ale na tohle mám jasný názor. Havel asi byl po roce 1989 tím nejlepším státníkem, kterého jsme mohli mít, ale udělal spoustu chyb. Vůči Slovákům se choval jako k cizákům, raději jezdil do Německa. Na slovenské zbrojovky namaloval srdíčko a pak skončily. Ostatně jiné země Evropy se na tom dost napakovaly. Podle mě to byla chyba,“ říká senior Jindřich Skácel. V jeho rodině je to dost nepřehledné. I jeho otec totiž nosil a syn nosí jméno Jindřich.
„Zeman se více chová jako Churchill, ten měl rád whiskey. Mají k sobě ve všech ohledech dost blízko. Ostatně Zemana jsem volil a narodil jsem se ve stejný den jako Churchill. Babiše bych až tak neodsuzoval. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Zatím je předčasné vynášet nějaké soudy. Jinak bych, povedzme s Babišom Andrejom, povedal, že je to také čudné. Slovák prišiel z Bratislavy a tuná robí premiéra. My Česi nemáme tuná dobrých politikov? Ale ak němáme, tak němáme. Slováci sú brati, len Klaus s Mečiarom to rozdělili. To ma štve.“
Je prý pamětliv úsloví „aurea est via media“, tedy zlatá střední cesta. Proto si myslí, že si Zeman mezinárodně počíná mnohem šikovněji než Havel a Klaus. „Neleze do zadku Trumpovi a neleze tam ani Putinovi, je to vyvážené. Nelíbily se mi ty extrémy za bývalého režimu a hned po revoluci, jak jsme se pořád k někomu chtěli přihrbit. A rozdělení Československa z malé země udělalo dvě ještě menší, což k tomu hrbení ještě napomohlo,“ podotýká s tím, že mu je přes osmdesát, což je věk, ve kterém si už může říkat na plná ústa, co chce.
Jeho totalitní život
„Otec zemřel v roce 1976. Na první světovou válku a tu občanskou v Rusku moc nevzpomínal, protože v době, kdy jsem rozum bral, nebylo záhodno mluvit o legionářích. Bál se, abych se ve škole neprořekl. Tehdy se legionářská minulost musela spíše zatajovat,“ vzpomíná s tím, že v jedné ze skříní objevil jako malý kluk dvě knihy. S generálem Syrovým v Sibiři z roku 1923 a Československá armáda v Rusku a Kolčak, která vyšla o tři roky později. Na obou bylo napsáno otcovo jméno, takže se začal vyptávat. Bylo sice po památném projevu Nikity Chruščova Kult osobnosti a jeho důsledky na dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956, ale projev byl utajován a komunistický režim stále ztuhlý, takže mu rodiče informace dost filtrovali.
Fotogalerie: - Skácelův otec legionář
Jindřich Skácel má dva syny, ale on sám byl vysněným jedináčkem. Vždyť jeho maminka trpěla souchotinami, tedy tuberkulózou, takže lékaři nepředpokládali, že bude mít dítě. „Jsem ročník 1937. Tomáš Masaryk odcházel, já jsem přicházel,“ říká lakonicky. Avšak jako dorostenec se věnoval atletice a celkem rychle vyletěl z rodného hnízda. Vystudoval Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze a promoval v roce 1961. Tehdy advokacie působila tak, že Ústředí advokátních poraden v Praze dohlíželo na krajská sdružení a ta na takzvané advokátní poradny. On byl v první brněnské. „Advokacie byla tehdy tak trochu státem ve státě, takže když na mě přišla stížnost od prokurátora z Břeclavi, šéf mě jen varoval, abych si dával pozor na pusu,“ vysvětluje.
Pak se ale v roce 1978 stal sám vedoucím advokátní poradny. Dva roky po smrti otce vstoupil do KSČ, čímž vlastně přikryl po domluvě se zmíněným šéfem ostatní bezpartijní zaměstnance. Ostatně, když se v roce 1990 konaly už v mladé demokracii tajné volby vedoucích, zvolili jej zaměstnanci do vedení znovu. To už ale přestal být komunistou. Následně narazil na otcovy zmíněné knihy i v jedné z brněnských knihoven, kde si je mohl každý půjčit. Měl z toho radost.
Anabáze otce
Jeho otec Jindřich Skácel rozený roku 1896 nedlouho po ukončení obchodní akademie v Prostějově musel narukovat do rakousko-uherské armády. „Bojoval na frontě v Haliči. Když jeho jednotka ustupovala, zůstal v zákopu a měl připravený revoler s krajícem chleba, že se přes něj střelí do ruky, aby ji neměl ožehnutou a nebylo poznat, že si to zranění udělal sám. A náhle se ozvalo: ‚Idi suda!‘,“ vzpomíná na vyprávění otce. Roku 1916 byl zajat, ale už o rok později vstoupil na vlastní žádost do československých legií. Dokončil kurs ve škole pro československé důstojníky v Borispolu a zúčastnil se krvavých bojů o železniční křižovatku Bachmač.
Následně se díky schopnostem stal pobočníkem předsedy vojenského odboru Odbočky Československé národní rady v Jekatěrinburgu Rudolfa Medka, známého literáta. Později byl převelen ke štábu armádního sboru a stal se pobočníkem generála Jana Syrového. Rusko opustil na lodi Prezident Grant, která mimo jiné evakuovala štáb vojska, a z Vladivostoku odplul v dubnu roku 1920. V řadách nově vzniklé československé armády prošel dlouhou řadou posádek. K osmadvacátému říjnu 1938 měl být povýšen do hodnosti brigádního generála, k čemuž vlivem mnichovských událostí již nedošlo. V roce 1939 měl těžkou autonehodu a byl několik měsíců upoután na nemocniční lůžko. V nemocnici ho tehdy navštívil předseda protektorátní vlády Alois Eliáš, jehož v roce 1942 nacisté popravili.
Po druhé světové válce nebyl uznán schopným služby, ale za komunistického režimu mu byl s odůvodněním, že byl „horlivým služebníkem kapitalistického řádu“, pokrácen důchod. Chvíli pracoval u železnice, ale nakonec šel přeci jen na odpočinek. „Táta se ženil v roce 1927. Maminka pak mnohem později, až po mém narození, našla rukavičku, na které snad byla i růž ze rtů. Nekompromisně ji vyhodila. Táta si, když už jsem byl dospělý, na to párkrát postěžoval. Měl totiž v Irkutsku velkou lásku Naděždu, byla to krasavice, a ta rukavička byla krásnou vzpomínkou na ni,“ dodává s lišáckým úsměvem Jindřich Skácel, čímž vlastně dokresluje, že touha po životě a objetí nevyhasíná ani v těžkých dobách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
