Většina lidí potřebuje někam patřit. Potřebují mít pocit, že někde mohou v klidu žít, vychovávat tam své děti a nikdo je z rodné hroudy nevyžene. Existují samozřejmě i výjimky – lidé, kteří se cítí doma všude tam, kde si pověsí klobouk, ale to jsou jen velmi silní jedinci nebo lidé, jež vyhnaly z jejich domova např. děsivé dějinné události.

Většina lidí, kteří nemají pocit domova, se cítí velmi nejistě, bloudí, je vykořeněná. Společenství bez domova jen přežívá ze dne na den. „Tak daleko u nás nejsme. Těžko ale říct, zda jsme na tom líp. Jsme zatím spíš ve fázi, kdy větší část obyvatelstva vesele zahýká a pak vycení výhrůžně zuby, když prezident Zeman pronese těžkým hlasem: ‚Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny.‘ Té druhé, elitnější a menší části se zvedne žaludek a počne kvákat, že ne, že tahle země nám nepatří, že patří opravdu všem, pojďte sem, ostatní se postarají,“ píše v komentáři pro server Lidovky.cz Jiří Peňas.