Pro uprchlíky, kteří se chtějí dostat do Evropy, není překážkou ani určitá pravděpodobnost, že se jim nepodaří dosáhnout vysněného cíle. „Jasné je, že evropští politici, kteří si mysleli, že příběhy a obrázky topících se lidí budou pro někoho dostatečně odstrašující, se mýlili,“ píše Fraser a dodává, že v současnosti se v Libyi nacházejí zhruba tři miliony migrantů, kteří čekají na svou cestu do Evropy.
V průběhu migrační krize se již odehrály dvě velké záchranné akce. Tou první byla Mare Nostrum, již vedlo italské námořnictvo a které se podařilo zachránit zhruba 100 tisíc lidských životů. Italové ale posléze přestali, protože to byl drahý a politicky velmi nepopulární projekt. Pro některé byl tento projekt natolik úspěšný, že jej považovali za „tažný faktor“, který láká uprchlíky do Evropy.
Druhá operace, nazvaná Operace Triton, se soustředila na užší prostor jen kolem italských hranic a výsledkem bylo, že vzrostlo nebezpečí utonutí, což však uprchlíkům nebránilo vydat se na cestu.
Proto je třeba se poohlédnout po „tlačícím faktoru“, který uprchlíky nutí cestu podniknout. Jedněmi z nich jsou xenofobie a naprosté bezvládí, které panuje v rozvrácených afrických zemích. „Migranti, ať už jsou ze Somálského poloostrova či ze západní Afriky, jsou stále v područí pašeráků lidí, kteří si je vyberou, jakmile opustí svou vlast,“ tvrdí Fraser s tím, že existuje jen jediná destinace a tou je Libye.
Jenže tamní chaos jen přikrmuje xenofobii a nepříznivou situaci nejen pro nově příchozí, uprchlíci jsou vražděni, zotročováni, okrádáni a nemohou jít zpět, jen přes moře. „A jedněmi z těch nejhorších míst jsou vládou řízená detenční centra pro migranty.“
Podle organizace Human Rights Watch byly stovky lidí vystaveny bití, elektrickým šokům, věšení ze stromů a různým dalším porušením lidských práv a k mnohým těmto incidentům docházelo právě ve vládních přeplněných detenčních centrech, která jsou mnohdy pod správou samotných pašeráků a ozbrojených milic.
„Dostávali jsme jen jedno jídlo denně. Bylo to příšerné, byli jsme biti, nebyli tam žádné sprchy. Mizeli tam lidé. I když bych chtěl jít zpátky domů, nešlo to,“ řekl dvacetiletý Ansumana Badjie z Gambie, jehož jediným zločinem bylo zřejmě to, že je černoch.
Jemu se nakonec podařilo z uprchlického zařízení utéct. Údajně pak strávil několik dní schovaný v díře na pláži. Pak však došlo na odjezd lodi. „Proboha! Ta loď! Ale nebylo na výběr. Nikdo při smyslech by nevlezl do gumového člunu s dalšími 110 lidmi. Ale s pistolí za zády? Jinou možnost jsem neměl.“
Badjieho příběh není jediný, mnozí další byli donuceni pod pohrůžkou smrti k tomu, aby nastoupili do lodi a přeplavili se přes moře.
„Zemřeš, nebo přežiješ. Zastřelili by mě na místě. Nemám žádné rodiče, bratr se loni utopil. A Libye? Libye byla peklem na zemi. Tak proč ne,“ řekl svůj příběh třináctiletý Zach z Pobřeží slonoviny.
Minulý týden se uskutečnila velká exkurze afrických diplomatů po libyjském uprchlickém táboře. A překvapením bylo, že většina z uprchlíků, kteří v nich přebývali, chtěli zpátky domů raději, než aby dále zůstávali v daných podmínkách. Přišli však o pasy a doklady, a tím tak i o možnost cesty zpět. Jediná varianta je nastoupit do lodi a pokusit se přeplout do Evropy.
„Šance, že se utopíte, je vyšší než 50 na 50. Tudíž pokud tohle je to nejlepší řešení, to racionální řešení, jak špatný život museli vést ve vlastních zemích? Jak špatná je Libye pro černé Afričany?“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
