V období parlamentních prázdnin, chudém na mediálně významné události, si sdělovací prostředky musí při získávání čtenářů vypomáhat, jak jen se dá. „Je okurková sezóna, a tak se dalo čekat, že typicky okurkové téma dříve, nebo později přijde. Letošní pomyslnou soutěž o největší novinářskou okurku by asi vyhrálo téma přestupu nedávného ministra školství Marcela Chládka do služeb fotbalového svazu. Asociace pro něj vytvořila místo generálního manažera státních reprezentací a fotbalových akademií,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Jak už z názvu funkce plyne, měl by se exministr starat o to, aby se konečně začal rozvíjet i fotbalový export. „A také aby se vneslo více systému do příprav budoucích fotbalových hvězd, což, jak uznáte, spolu souvisí. Když nebude dobrá příprava a výchova sportovců, těžko pak mohou odvádět výsledky na mezinárodním kolbišti. Mně to přijde logické, zejména když vidím hubené výsledky našich klubů v mezinárodních soutěžích, a spíše mě udivuje, že fotbalová asociace na něco podobného nemyslela už dříve. V tomto názoru jsem ale na půdorysu českých médií dosti osamocený,“ všímá si mediální odborník.
Stádní efekt novinářů při referování o „muklovi“ Chládkovi
Většina komentářů k novému angažmá Marcela Chládka je totiž formulovaná značně ironicky. „Získal jsem z toho pocit, že novináři usuzují, že exministr Chládek prostě dostal trafiku za to, že ve svém úřadě horoval pro sport a přihrával mu státní dotace. Inu, i to může být trochu pravda, Chládek byl ke sportu vstřícný, možná i proto, že měl se sportem v minulosti aktivní zkušenost. Na druhou stranu se mi jednostranné hodnocení českých novinářů nejeví ani trochu korektní. Opět zde působí stádní efekt: většina novinářů dospěla k závěru, že Chládek je po právu ´mukl´, muž určený k likvidaci, a tak se teď po jeho zádech dosti lacině vozí,“ míní Petr Žantovský.
Psali jsme:
Za zvlášť bizarní přitom považuje, že skoro všichni nezapomenou připomenout, že Marcel Chládek musel odejít z ministerstva kvůli sporům s podřízenými. „Ale už nedodávají, že to byly spory se dvěma, slovy dvěma, podřízenými, přičemž ti dva byli z jedné rodiny. V obou případech šlo o to, že ministr prostě požadoval pracovní výkon, za což byl mediálně potrestán. A už vůbec se nepřipomíná, že odstřel Chládka byl dílem premiéra Sobotky, nejspíše v součinnosti s ministrem Dienstbierem, který si na Chládkovu židli instaloval svého člověka. Chládek navíc ani uvnitř socdem nepatřil k tvrdému jádru sobotkovců-zaorálkovců, udržoval si věcný odstup a jednal samostatně, a to se ve stádu nesmí,“ připomíná mediální analytik.
Pravda o migrantech už se ani v českých médiích zakrýt nedá
Ale druhou stranu této mince čeští novináři nepřipomínají. „Co mi však v těch článcích o Chládkově fotbalovém postu chybělo ze všeho nejvíc, bylo byť jediné zamyšlení nad tím, zda je vůbec správné, aby stát posílal takové miliony do sportu, z něhož se v minulých desetiletích stal prostý byznys. Zda by stát neměl mnohem víc dotovat základní tělovýchovu, aby nerostly obézní mcdonaldizované děti, ale lidé se zdravým vztahem k životu. Nic takového jsme se v českých médiích nedočetli. Inu, jako obvykle jdou střely našich novinářů bezpečně mimo cíl,“ konstatuje Petr Žantovský.
Co se však v domácích sdělovacích prostředcích nemění ani během léta, je způsob informování o migrantech. „Pokračující reportování o událostech souvisejících s migrací severoafrických a středovýchodních uprchlíků do Evropy jde ve stále stejné – mizerné – tradici. Média většinou už neskrývají problematické stránky – to, že se na jih Evropy valí ne desítky, ale tisíce běženců, že kvůli nim je násilí na řeckých ostrovech, že si francouzská vláda přivolává vojenské posily z Anglie, aby zabránila průniku běženců tunelem pod kanálem La Manche. Dramatik Shaw kdysi prohlásil, že ´kašel, kouř a láska nejdou zakrýt´. Já bych ho doplnil: ´a pravda o migrantech´,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Dvacítka lidí rozbalila transparent a pro Českou televizi to byla událost
Dnes už je podle něj problém takových rozměrů, že jej nelze odmávnout hezky vyhlížející bruselskou lží o humanitě. „Každý jen trochu soudný pozorovatel vidí, že se jedná z drtivé většiny o migranty ekonomické, kteří si přijíždějí na starý kontinent obstarat pohodlnější živobytí. Nicméně ani na tak zjevnou realitu nereagují všichni s rozumem v hrsti. Počínaje Evropskou komisí, která vyčlenila na tzv. pomoc uprchlíkům další horu peněz, v přepočtu skoro 65 miliard korun, přičemž je zřejmé, že většina těchto peněz skončí v kapsách různých ´neziskovek´, které si za ně zaplatí školení, brožury, infokampaně, rockové koncerty a podobně,“ tvrdí mediální odborník.
Ale na řešení skutečných potíží – zatím především jihoevropských, ale to jen dočasu – zemí s migranty toho z těchto peněz zbude pramálo. „Nicméně Brusel si odškrtne položku a jednotliví účastníci tamního rozhodování nepochybně obdrží zajímavé bonusy, třeba i od těch obdarovaných neziskovek, kdož ví. Rozumu ale příliš nenajdeme ani v našich médiích. Třeba Česká televize v neděli věnovala velký kus svého vysílání srocení asi dvacítky lidí v Bělé u detenčního zařízení pro migranty. Tito jedinci tam rozbalili transparenty s nápisy typu ´Welcome, refugees´, jeden účastník na kameru prohlásil: ´Chceme s nima mluvit´, míněno s uprchlíky,“ připomíná Petr Žantovský.
Veřejnoprávní televize straní minoritním názorům a na většinu kašle
Nezodpovězenou otázkou ale bylo, proč se veřejnoprávní televize tak důkladně zabývá shromážděním několika osob. „A zda je to úměrné zájmu té televize – kterou si platí všichni občané druhotnou daní – věnovanému názorům z opačné části spektra, z té části, která, podobně jako prezident Zeman, nevolá: ´Vítejte – všichni, jacíkoli – uprchlíci´, nýbrž: ´Chcete-li tu být, musíte respektovat naše pravidla´. Ono to dává smysl: lidé, kteří jsou tohoto rozumného názoru, většinou nemají čas ani chuť svolávat na podporu svého názoru demonstrace. Jednak jim přijde samozřejmý, logický a zřejmý, a jednak musí pracovat, a ne pořádat happeningy,“ vysvětluje mediální analytik.
Demonstrace tohoto typu naopak pořádají lidé, kteří jsou za to buď někým placeni, třeba právě těmi zmiňovanými neziskovkami, nebo se prostě přijeli pobavit. „Příště půjdou na Prague Pride nebo na CzechTech. Z toho, jak nevyváženě Česká televize informuje, je zřejmé, že nadržuje těm druhým, kteří vnášejí minoritní názor, a kašle na většinu, která se drží rozumu. Proč si ji pak ale ta většina musí platit? A otázka spíše řečnická: až si kdokoli z nás umane někam pozvat dvacet kamarádů a vybalíme transparent třeba s nápisem ´Dneska je hezky´, taky o tom bude ČT natáčet a vysílat několikaminutovou reportáž?“ ptá se Petr Žantovský.
Význam alternativních médií začíná drtivě přerůstat význam klasických
Pokud ne, pak je namístě zajímat se o to, proč, kde je to kritérium a kdo o tom tedy rozhodne. „Mimochodem, ty nedělní zprávy, o nichž konkrétně hovořím, byly ty pozdní, ve 23 hodin. A je třeba říci, že ačkoli dříve mívaly stopáž třicet minut, tyto se scvrkly do poloviční délky. Neměl by se pak také obdobně zmenšit koncesionářský poplatek? Jak už jsem tady opakovaně říkal, proč si máme platit neustálé reprízy starých pořadů, a to včetně zpravodajství a publicistiky – viz letní Hyde Parky, když i to zpravodajství se zkracuje, nemluvě o jeho obsahu?“ upozorňuje mediální odborník.
Na závěr si nechal zamyšlení nad tím, odkud lidé u nás čerpají informace ve snaze zajistit si jejich co nejobjektivnější podobu. „Už jsem se mnohokrát zmínil o tom stále zřejmějším trendu jakési občanské samoinformovanosti. Že občan, neuspokojený – právem – informační nabídkou českých mainstreamových médií, sahá po alternativních zdrojích, zejména internetových. A že význam těch alternativních médií začíná drtivě přerůstat význam médií klasických, aspoň co se týče míry možného ovlivňování veřejného mínění. Tento trend je tak silný, že už ho ani tradiční média nemohou dost dobře ignorovat podobně jako ten kašel, kouř a běžence,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Zaměstnanec Člověka v tísni s rozborem v Lidových novinách moc neuspěl
Jako příklad uvádí to, že Lidové noviny věnovaly bezmála dvě tiskové strany rozboru působení serveru ParlamentníListy.cz. „To, že to nebylo právě s láskou, si umíte představit. Stejně jako to, že se autor článku – zaměstnaný u neziskovky Člověk v tísni, to je náhodička! – snažil za každou cenu přilepit Parlamentním listům nálepku extremismu a vykolejenosti. Moc mu to ale nešlo, protože ParlamentníListy.cz – na rozdíl od jiných, například právě Lidových novin – velmi důsledně dbají na pluralitu názorů, které uveřejňují,“ poukazuje mediální analytik.
O tom, jak je to s pluralitou názorů v médiích se přesvědčuje na vlastní kůži. „Vedu už přes pět let věcný a profesní spor s předsedkyní Akreditační komise Vladimírou Dvořákovou, vyčítám jí způsob, jakým zavlekla české vysoké školství do pasti a jak selektivně se chová k jednotlivým vzdělávacím institucím, jedněm nadržuje, jiné poškozuje. Parlamentní listy mi tyto názory otiskují, samozřejmě pokud nepřekročím mez korektnosti, což nečiním. Opakuji, PL.cz tyto názory zveřejňují. Na rozdíl třeba od Českého rozhlasu, který mi opakovaně neodvysílal komentáře o práci Akreditační komise, která má asi v ČRo pozici posvátné krávy, nevím,“ podivuje se Petr Žantovský.
Od žurnalistiky ve svobodné společnosti se čeká, že dá prostor všem stranám
Když ale ParlamentníListy.cz uveřejní jeho kritický text o aktivitách šéfky Akreditační komise, tak v nich vyjde nějaký jiný text profesorky Dvořákové. „Kdybych byl redaktor či přispěvatel Lidových novin, asi bych se vztekal, jak to, že nám tady redakce narušuje tu naši názorovou homogenitu, malou, českou, střediskovou, a vpouští na dvorek nositele opačných názorů. Opak je pravdou. PL.cz – na rozdíl od jiných – dělají přesně to, co se od žurnalistiky ve svobodné společnosti očekává – dávají prostor všem stranám, které mají co říci. Nesoudí jejich spory, nehrají si na arbitry a všeználky. To je také hlavní důvod, proč je mi ctí s PL.cz spolupracovat. A je to také hlavní důvod, proč se jich v místech, jako jsou Lidové noviny, tak bojí,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
