Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropská komise v čele s blonďatou vůdkyní von der Leyenovou to začala s diplomatickým řešením proxi války na Ukrajině myslet vážně. Vybrala totiž konečně hlavního evropského vyjednavače, jímž se očekávatelně stal finský prezident Alexander Stubb. Údajně jeden z mála evropských politiků, s nímž je ochoten jednat i Donald Trump. Ve vzduchu však visí základní otázka: Bude se Stubbem ochoten o ukončení válečného konfliktu na Ukrajině jednat také Vladimír Putin? Je to totiž jen pár dnů, co špičky EK odmítly jeho návrh zapojit do procesu jednání jako prostředníka bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera.

Prvotní nápad poněkud naivní Kaji Kallasové, že by vyjednavačkou přece logicky měla být ona, byl potlačen v zárodku. Mediálně by to nebylo skousnutelné, zvláště poté, co z původního výběru kandidátů vypadli jak exkancléřka Merkelová, tak italský expremiér Draghi. A Alexander Stubb? Je otázka, jestli roli, kterou mu přiřklo duo blondýn v čele EK nakonec sám neodmítne. Jeho úkolem nemá být hledání kompromisů, přijatelných pro všechny strany konfliktu. Je předurčen k tomu, aby striktním a dogmatickým trváním na pro Rusko nepřijatelných podmínkách jakákoliv diplomatická jednání v zárodku znemožnil. Evropská komise totiž od počátku hledala jediné. Vhodnou, mediálně „prodatelnou“ figurku, schopnou s přiměřenou arogancí předkládat vedení Ruské federace stále dokola podmínky, za nichž je EK ochotna přijmout její bezpodmínečnou kapitulaci.

Tyto podmínky jsou Rusům dobře známy. Jedenáctého června se totiž v Moskvě pokusili „urgentně“ sejít velvyslanci Velké Británie, Francie a Německa se šéfem ruského zamini Lavrovem. Ostřílený diplomat, který přesně věděl, o co jde, je odmítl přijmout. Místo sebe poslal na jednání podřízeného, náměstka Galuzina, jemuž poté Casey, de Riviere a Lamsdorff hodinu a půl servírovali výsledky o den dříve proběhlého londýnského jednání jejich nejvyšších nadřízených s Vladimírem Zelenským.