Kdyby tyto drobné střípky nebyly spíše k pláči nad úrovní politického klání, byla by to jinak velká zábava – sledovat všechno to pokrytectví, faleš, všechnu tu přetvářku a povrchnost jednotlivých kandidátů či lépe řečeno skupin, které za nimi stojí a do boje je vysílají.

Kupříkladu Vladimír Dlouhý si myslí, že mu to hodíme, když ho uvidíme upoceného ve sportovním tílku v rámci jeho běžeckých kampaní. Dělá si z nás legraci? Už desetiletí pracuje pro jeden z nejbezohlednějších bankovních domů, který se navíc nestydí profitovat na současné ekonomické krizi a přesto si myslí, že když se na čas ze svých funkcí stáhne a bude s námi běhat v parku, nad jeho službou mezinárodním bankéřům zamhouříme oči. Na své propagační materiály si pak tento exponent Trilaterální komise a Goldman Sachs neváhá umístit slogan “Váš nezávislý kandidát”. Myslím, že slovo “chucpe” je v tomto případě více než výstižné. A to nemluvím o tom, že jako jediný zatím přišel s tím, že si bude kupovat podpisy občanů na petiční archy, které potřebuje, aby vůbec mohl být k volbě připuštěn. Jistě – peníze na to má, ale neuvědomuje si, jak tím vlastně potvrzuje to, co na něm lidem právě nejvíce vadí – tento cynismus á la Gordon Gekko.

Přemysl Sobotka na rozdíl od něj ví, že hlasy voličů by se neměly získávat mrzkým penízem, ale tvrdou politickou prací, odvahou. Krví, potem, slzami. Ne líbivými hesly, ne populismem, ale skutečnými idejemi, za kterými by politik měl stát, i kdyby mu to krátkodobě mělo přinést nižádný zisk. Rozhodl se proto vyjít do kampaně s odvážným politickým gestem, se slibem nápravy zoufalého stavu, který trápí většinu Čechů – vytáhl do boje za nepřechylování jmen Češek provdaných za cizince. Sobotka přechylování říká “tvrdé ne”. Držme mu proto palce, bude to lítý boj.

Pan Fischer s panem Dienstbierem (oba opět, jaká náhoda, členové obce) se předhánějí v tom, kdo vleze homosexuální menšině dříve a hlouběji do řitního otvoru. Jemněji to napsat neumím, protože s vidinou zisku pár procent hlasů slibovat uzákonění adopcí dětí dvěma tatínky či dvěma maminkami se ani jinak nazvat nedá. Pro normálního člověka, kterému leží osud národa na srdci, je ta představa z duše odporná, nehledě na to, že nejde jen o běžný populismus, ale zároveň i o důmyslný recept na spolehlivý rozklad naší národní pospolitosti. Že to navrhují právě tito dva pánové, je nadmíru výmluvné.

Krom pana Fischera máme i paní Fischerovou, ne tedy tu, co se třese na roli první dámy, ale bývalou poslankyni universální pravdoláskařské partaje. Můžeme si ji sice vážit pro to, s jakou obětavostí se stará o svého postiženého syna a mít tak porozumění pro její utrápený obličej, dokonce si můžeme říci, že to asi je v jádru dobrá žena, ale to je málo. V čele státu nemůže stát naivní člověk. A ten, kdo do volby jde jen proto, že ho k tomu údajně přemlouvají přátelé (aniž by uplatnil vlastní soudnost), naivní bezesporu je. Nikdo dosud nevysvětlil, proč právě ona by se do prezidentské funkce hodila. Protože je žena? V republice máme pět milionů žen, proč by zrovna Táňa Fischerová měla na prezidentský post aspirovat, nám pravdoláskaři zřejmě zapomněli říci. Informace je to přitom značně důležitá, i když někteří politicky jednodušší lidé se bez ní obejdou. Takový Jan Hnízdil své snové fantazii o Fischerové na Hradě podlehl tak hluboko, že na svém blogu píše oslavné články, ve kterých se vyznává z úcty ke své budoucí prezidentce a slibuje jí bezmeznou oddanost.