Naštěstí jsou prezidenti a premiéři sedmadvacítky ve své valné většině natolik zkušení politici, že dokáží vypouštět ostré výhrůžky vetem a zároveň si zachovat chladnou hlavu, která jim napovídá, že pokud by jednání skončilo úplným bankrotem, škodní by byli všichni odprava doleva, ze západu na východu i od severu na jih.
Už před čtvrtkem, kdy se prezidenti a premiéři sjížděli do Bruselu, bylo jasné, že dosáhnout dohody bude nanejvýš obtížné, ne-li v této fázi dokonce nemožné. Varování číslo jedna se nedalo přehlédnout. Kancléřka Angela Merkelová a prezident François Hollande se ani těsně před začátkem summitu nedokázali dohodnout na společné pozici. Letitá zkušenost přitom učí, že bez dohody Francie a Německa se nelze nadít, že by našli kompromis všichni členové Evropské unie.
Dospět k takové dohodě předpokládá přijatelný výsledek na řadě šachovnic. První dělení probíhá při debatě, kolik kdo do společné pokladny přispěje. Takzvaní čistí plátci, což jsou většinou bohatší země v čele s Německem, se snaží rozpočet na budoucích sedm let snížit, protože i když sám o sobě představuje zhruba pouhé jedno procento hrubého národního produktu celé Unie, v absolutních číslech je to za celé období kolem jednoho bilionu eur. Taková suma se samozřejmě vymyká běžné lidské představivosti, pro naše oči a uši by však mohlo stačit, že do Česka by do roku 2013 z unijního rozpočtu mohla přijít suma řádově blízká tomu, co čeští poslanci rozdělují každý rok - navíc s tou výhodou, že unijní rozpočet nepočítá s důchody a zdravotnictvím.
Tady už se dostáváme ke druhé straně mince, kterou v debatě o sedmiletém rozpočtu Evropské unie představuje spor, kam a v jaké míře ty či ony peníze potečou. Zatímco na straně příspěvků je pochopitelně nejvíce slyšet bohatší země, na straně výdajů se nejdůrazněji ozývají jejich protějšky.
I tady existují zvláštní případy. Po úsporách v unijním rozpočtu nyní hlasitě volá britský premiér David Cameron. Stejně urputně se však pokaždé brání, když přijde řeč na takzvaný rabat, který takřka před dvaceti lety tvrdě vyválčila jeho předchůdkyně Margaret Thatcherová. Tehdy tento rabat, po česku sleva, do unijního rozpočtu byl oprávněný, protože Spojené království se v první polovině 80. let na návrat své pozdější prosperity teprve připravovalo. Jenže dnes, když je Británie ve srovnání s minulostí navzdory všem hospodářským potížím bohatší, tak se v ní nenajde premiér, který by před voliči zrušení či alespoň snížení thatcherovské slevy obhájil.
Kdo by nevyužil slabiny v soupeřově obraně? Protože v unijním rozpočtu platí, že příjmy a výdaje musí být v rovnováze, je jasné, že britskou slevu každý rok někdo zaplatí, čtvrtina například připadne na Francii. Z Paříže tak opakovaně britským premiérům vzkazují, že kdo chce šetřit, měl by říznout do vlastního špeku. To zní přesvědčivě pouze na první a ještě velice letmý poslech. Copak se Francie po léta tvrdošíjně nebrání omezování výdajů na společnou zemědělskou politiku, ze které pro své sedláky každoročně ukrajuje největší krajíc?
Jestli se v Paříži starají o svůj chleba, platí to samozřejmě i jinde. Země střední a východní Evropy v čele s Polskem drží pohromadě zájem na takzvaných fondech soudržnosti, neboli na penězích, které mají pomoci chudším členům Evropské unie přiblížit se těm bohatším.
Česko nějaký čas váhalo, ale na nynějším summitu se přiklonilo k názoru, že když jde o rozpočet, je lepší se před hlasováním podívat do peněženky. Přátelství s Británii je sice dobrá věc a hledání úspor možná ještě lepší, ale po skandálech, které provázely a provázejí využívání unijních fondů v Česku, nemá premiér Petr Nečas zapotřebí, aby byl obviňován, že v Bruselu přistoupil na výrazně menší infúze do naší domácí ekonomiky a služeb.
V Bruselu se nejspíše ani rámcovou shodu o podobě rozpočtu na léta 2014 až 2020 schválit nepodaří. A je to paradoxně jenom proto, že všichni doufají, že příště, například až na jaře, si každý z nich pro sebe obhájí a prosadí více.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
