Naštěstí jsou prezidenti a premiéři sedmadvacítky ve své valné většině natolik zkušení politici, že dokáží vypouštět ostré výhrůžky vetem a zároveň si zachovat chladnou hlavu, která jim napovídá, že pokud by jednání skončilo úplným bankrotem, škodní by byli všichni odprava doleva, ze západu na východu i od severu na jih.

Už před čtvrtkem, kdy se prezidenti a premiéři sjížděli do Bruselu, bylo jasné, že dosáhnout dohody bude nanejvýš obtížné, ne-li v této fázi dokonce nemožné. Varování číslo jedna se nedalo přehlédnout. Kancléřka Angela Merkelová a prezident François Hollande se ani těsně před začátkem summitu nedokázali dohodnout na společné pozici. Letitá zkušenost přitom učí, že bez dohody Francie a Německa se nelze nadít, že by našli kompromis všichni členové Evropské unie.

Dospět k takové dohodě předpokládá přijatelný výsledek na řadě šachovnic. První dělení probíhá při debatě, kolik kdo do společné pokladny přispěje. Takzvaní čistí plátci, což jsou většinou bohatší země v čele s Německem, se snaží rozpočet na budoucích sedm let snížit, protože i když sám o sobě představuje zhruba pouhé jedno procento hrubého národního produktu celé Unie, v absolutních číslech je to za celé období kolem jednoho bilionu eur. Taková suma se samozřejmě vymyká běžné lidské představivosti, pro naše oči a uši by však mohlo stačit, že do Česka by do roku 2013 z unijního rozpočtu mohla přijít suma řádově blízká tomu, co čeští poslanci rozdělují každý rok - navíc s tou výhodou, že unijní rozpočet nepočítá s důchody a zdravotnictvím.