Multikulturalisté straší, že svobodná kritika islámu podněcuje nenávist. Ve skutečnosti je tomu naopak, tu nenávist podněcují fundamentalisté. Já kdybych byl umírněným muslimem žijícím v nemuslimské zemi, tak bych cítil morální, byť nikoli trestní, spoluzodpovědnost a snažil bych se bojovat proti radikálnímu islámu, tj. takové jeho formě, která pokládá za svou nedílnou součást kamenování za cizoložství, sekání rukou za krádež, zákazy sňatku muslimky s nemuslimem, zahalování ne jen vlasů, ale celého obličeje u žen (burky/nikáby)..., protože radikalizace z pravidla nezačíná až u samotného teroru, ale např. tím, že si dotyčný třeba najednou nechá narůst předpisový plnovous.

Smekám před tou hrstkou statečných muslimů, za všechny jmenuji třeba u nás žijícího Tunisana Hatema Berrezougu, který se snaží hlásat umírněnou podobu islámu tak, aby nebyla v rozporu s našimi hodnotami. A vzhledem k tomu, jak je tepán z obou stran, odmítám věřit tomu, že jde o taqíu, tedy přetvářku ve stylu – před nemuslimy budu „umírněný“, v mešitě radikální.

Jenže multikulturalisté těmto statečným lidem vůbec nepomáhají, místo toho razí přístup, že radikál znamená džihádista/terorista, ale spoustu dalších fanatiků, kteří se sice navenek od teroru distancují, ale jsou jeho „předpolím“, pokládají za umírněné, obhajují svobodu např. nosit burky, nabádají nás k „sebeumravňování“, a naivně si myslí, že když mi budeme hodní, tak oni nebudou mít příčinu se nám mstít terorem.

Jenže se ukázalo, že tudy cesta nevede, když i v těch nejvíc vůči muslimským menšinám tolerantních a vstřícných západních zemích bují džihádizmus čím dál víc a víc, typickým příkladem je Velká Británie, ale v poslední době i Německo. Pokud jde o Francii, tak tu neřadím mezi ultrakorektnické země typu Německa, Británie či Švédska, byť se tam událo rovněž mnoho útoků.