Štvanice byla ukončena! Zapomeňte! Tak to bývá i v jiných kauzách, kdy vám jde dokonce o život, nejen o nenapravitelnou ztrátu cti, dobré pověsti, jména, profese. Prožívala jsem opětovně to, co mě vlastně potkávalo celý život. Prožívala jsem znovu štvanici, kterou nyní zažívala, možná poprvé, Helena Válková.

Když mi bylo patnáct, nebyla jsem přijata na střední školu s maturitou: jako premiantka s průměrem 1,1 jsem nebyla přijata a bylo mi povoleno studovat pouze dvouletou školu bez maturity. Důvod? Politické „selhání“ mých prarodičů, kteří se stali jednou z mnoha obětí normalizace v sedmdesátých letech. Jejich postih měl fatální dopad i na mě, nevinné děcko.

V té době paní Válková studovala prestižní práva v Praze.

Když mi bylo sedmnáct, nastupovala jsem do práce: při zaměstnání mi bylo povoleno vystudovat střední školu s maturitou a vysokou školu technického zaměření (VUT Brno). Práva, která jsem milovala, jsem studovat nemohla.

V té době paní Válková končila právnickou fakultu (je o něco málo starší než já) a jako mladá stranička, členka KSČ, si budovala kariéru. Nastoupila do prestižního institutu, kde pracoval i Urválek a nevěděla, kdo je Urválek.