Alexander Goldscheider: Židem za socialismu

22.12.2017 15:01 | Zprávy

Tento příběh je hodně intimní, na úplném konci s milou a veselou pointou, hodí se možná na dlouhý víkend, ne právě vánoční. Ale třeba leckomu trochu osvětlí, co vlastně poválečné socialistické židovství může obnášet.

Alexander Goldscheider: Židem za socialismu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Průčelí synagogy

Na těchto stránkách se jako bumerang vrací vtip o Sammy Davisovi Jr., který, když chce konvertovat k židovství, dostane otázku, zda už mu nestačí, že je černoch a ještě k tomu jednooký. Je tu i celá řada těch, kdo se k židovství hlásí nebo by se rádi hlásili, aniž jsou buď židovského původu, nebo konvertovali.

V 30. letech minulého století neměly podobnou volbu ani touhu milióny a milióny Evropanů a šest miliónů z nich bylo vyvražděno ať už byl jejich postoj jakýkoliv: k strašnému osudu stačil jeden židovský prarodič, nic dalšího nic neznamenalo.

Jednou z takových rodin byla tatínkova. Prakticky asimilovaná, nenáboženská, do synagogy chodící jednou za rok, nijak bohatá, neprovokující, běžná plzeňská rodina. Nechci tu popisovat typický osud, který je výborně zachycen v celé řadě knih, divadelních her a filmů, a česká populace ho ostatně zná docela dobře a mimochodem mnohem lépe než třeba anglická. Chci jen popsat jemně absurdní a komickou příhodu o pár generací dále, jen se k ní musím probojovat, aby dávala větší smysl.

Můj milý, laskavý, něžný, milující a melancholický tatínek se mě snažil bláhově ušetřit riziku, že by mě, nedej Bože, mohl jednou podobný osud potkat tím, že mi chtěl můj původ zatajit. Měl k tomu statisticky podložený důvod: z předválečných 49 plzeňských Goldscheiderů jich bylo vyvražděno 47, přežil jen on sám díky snad zázračnému osudu a hlavně jednomu ze svých bratrů, který ho na konci pochodu smrti 8. 5. 1945 dramaticky zachránil, detaily už vůbec vynechám.

Vyrůstal jsem tedy v ‚blažené‘ nevědomosti, byť mi řada věcí nehrála. Rodiče mé maminky byli rozvedeni, a tak jsem vlastně měl dvě babičky a dva dědečky, ale k tátovi jasně nepatřil žádný z nich. Na klavíru byla fotka tátovy maminky, o které jsem brzy pochopil, že se na ni nesmím ptát, protože se táta vždy rozplakal a to jsem nechtěl. Nesměl jsem také klást celou řadu dalších otázek, které se s rostoucím věkem nabízely, ale nebyla to jediné mystérie malého kluka, který poznával svět. Až jsem jednou v druhé třídě přišel domů ze školy a při večeři se zcela nevinně zeptal, proč mi ve škole říkají děti Iciku a nenechají si to vymluvit. Rodiče se na sebe vyjeveně podívali, máma se otočila na tátu a utrousila: A je to tu, já Ti to vždycky říkala, že to přijde, jak sis mohl myslet, že ne!

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: PV

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D. byl položen dotaz

Jak věřit vašim slibům?

Slibujete dostupnější bydlení, konec korupce, ale co se změnilo za ty roky, co jste v politice? Dokonce jste byli dost dlouho součástí vlády. A když jsme u toho, šli byste do koalice se SPOLU a STAN znovu nebo ne? Protože jestli ne, tak kdo jiný vám zbývá?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Ano, teď jde o všechno

15:26 Zbyněk Fiala: Ano, teď jde o všechno

Klimatické katastrofy, které nás obklopují, potvrzují, že bezohlednost k přírodním zákonům není náho…