Alexander Goldscheider: Židem za socialismu

22.12.2017 15:01 | Zprávy

Tento příběh je hodně intimní, na úplném konci s milou a veselou pointou, hodí se možná na dlouhý víkend, ne právě vánoční. Ale třeba leckomu trochu osvětlí, co vlastně poválečné socialistické židovství může obnášet.

Alexander Goldscheider: Židem za socialismu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Průčelí synagogy

Na těchto stránkách se jako bumerang vrací vtip o Sammy Davisovi Jr., který, když chce konvertovat k židovství, dostane otázku, zda už mu nestačí, že je černoch a ještě k tomu jednooký. Je tu i celá řada těch, kdo se k židovství hlásí nebo by se rádi hlásili, aniž jsou buď židovského původu, nebo konvertovali.

V 30. letech minulého století neměly podobnou volbu ani touhu milióny a milióny Evropanů a šest miliónů z nich bylo vyvražděno ať už byl jejich postoj jakýkoliv: k strašnému osudu stačil jeden židovský prarodič, nic dalšího nic neznamenalo.

Jednou z takových rodin byla tatínkova. Prakticky asimilovaná, nenáboženská, do synagogy chodící jednou za rok, nijak bohatá, neprovokující, běžná plzeňská rodina. Nechci tu popisovat typický osud, který je výborně zachycen v celé řadě knih, divadelních her a filmů, a česká populace ho ostatně zná docela dobře a mimochodem mnohem lépe než třeba anglická. Chci jen popsat jemně absurdní a komickou příhodu o pár generací dále, jen se k ní musím probojovat, aby dávala větší smysl.

Můj milý, laskavý, něžný, milující a melancholický tatínek se mě snažil bláhově ušetřit riziku, že by mě, nedej Bože, mohl jednou podobný osud potkat tím, že mi chtěl můj původ zatajit. Měl k tomu statisticky podložený důvod: z předválečných 49 plzeňských Goldscheiderů jich bylo vyvražděno 47, přežil jen on sám díky snad zázračnému osudu a hlavně jednomu ze svých bratrů, který ho na konci pochodu smrti 8. 5. 1945 dramaticky zachránil, detaily už vůbec vynechám.

Vyrůstal jsem tedy v ‚blažené‘ nevědomosti, byť mi řada věcí nehrála. Rodiče mé maminky byli rozvedeni, a tak jsem vlastně měl dvě babičky a dva dědečky, ale k tátovi jasně nepatřil žádný z nich. Na klavíru byla fotka tátovy maminky, o které jsem brzy pochopil, že se na ni nesmím ptát, protože se táta vždy rozplakal a to jsem nechtěl. Nesměl jsem také klást celou řadu dalších otázek, které se s rostoucím věkem nabízely, ale nebyla to jediné mystérie malého kluka, který poznával svět. Až jsem jednou v druhé třídě přišel domů ze školy a při večeři se zcela nevinně zeptal, proč mi ve škole říkají děti Iciku a nenechají si to vymluvit. Rodiče se na sebe vyjeveně podívali, máma se otočila na tátu a utrousila: A je to tu, já Ti to vždycky říkala, že to přijde, jak sis mohl myslet, že ne!

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: PV

Zajímalo by mě, jaký je zájem o kandidaturu za SOCDEM?

Hledal jsem totiž kandidáty, ale žádné jsem ani na vašich stránkách nenašel. Nebo jich snad máte tolik, že nevíte koho vybrat? To dost pochybuji, když od vás dost politiků přešlo jinam, což teda já neschvaluju a takové politiky nevolím

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Foltán: Jááá su malýýý myslivéééčééék

17:25 Pavel Foltán: Jááá su malýýý myslivéééčééék

„Jááá su malýýý myslivéééčééék sotvááá flintůůů nesůůů …“ Kdo by neznal tohle a další halekání nocí,…