Alexander Tomský: Kultura smrti a rodová ideologie

11.02.2014 18:02

Adventní exhortace slovenských biskupů na podporu rodiny varující před genderovou ideologií v Česku narazila. Zdálo by se, že se ohradí feministky, ty ovšem žádná církevní kritika nezajímá, ozvou se jen, když někdy jejich politicky korektní ideologie vyvolá odpor u žurnalistů a politik. Militantní bojůvky dnešních Amazonek diskutovat nepotřebují, bojují propagandou.

Alexander Tomský: Kultura smrti a rodová ideologie
Foto: Hans Štembera
Popisek: Politolog a nakladatel Alexandr Tomský

Za to se ozvali sociologičtí pastýři oveček katolické společnosti Societas Peregrini, kteří nad biblickou pravdu a filosofii zdravého rozumu povyšují toleranci a dialog. Nikoli „pravda vás osvobodí,“ ale snášenlivost, jako by nevěděli, že ta má smysl jen tváří v tvář konkrétní osobě a žádný postulát, teze, tvrzení nemůže být tolerantní – může se nanejvýš tolerantně tvářit a být vágní, rozředěnou, bezbřehou frází. Kam se podělo křesťanské rozlišování mezi provinilcem a proviněním, pojetí, že hříšníka třeba milovat a hřích tvrdě odsoudit? Je snád vášnivý, milující a trestající Bůh Izraele apatickým bohem řeckého Olympu?

Peregrini tvrdí, že list „ztotožňuje hnutí za emancipaci žen, rovnost pohlaví a vědecký obor gender s kulturou smrti… že jde o paušalizující odsudek… a už vůbec nelze ztotožňovat spojení ´genderová ideologie´ s útokem na rodinu či ateismem. … jde jen o odstranění genderových nerovností.“

Není snad politická a společenská emancipace dávno dokonaná? Vždyť mají ženy stejná občanská práva, mohou volit, kandidovat, dědit, studovat, pracovat, bydlet, kde si zamanou i vybírat si životního partnera, rozvádět se, atd. atp. Zbývá už jen do důsledku neproveditelné zavedení zaměstnaneckých kvót. Patriarchát skončil.

S tím se ale tzv. genderová studia nespokojila. Ta povýšila politickou a společenskou emancipaci na nový princip, jedno zásadní a nepominutelné dogma, bez něhož by celé učení ztratilo smysl. „Nikdo se nerodí jako žena, ženou se stává.“ Simone de Beauvoir (Druhé pohlaví, 1949). Rozlišení mezi pohlavím (sex) a sociální konstrukcí (gender) znamená, že kulturní artefakt – společností vyžadovaná ženskost, jisté chování, vlastnosti, ctnosti, oblečení, povolání i společenské postavení, čili vše, co stanoví odlišnou roli ženy ve společnosti, je proměnlivé a nevyplývá z ontologie, že se někdo narodí jako žena.

Ano, to je do značné míry pravda; sociální variabilita lidstva je ohromující, jenomže celá ta proměnlivá historická a kulturní různorodost měla vždy jeden společný základ a cíl. Zdůrazňuje a chrání lidské zvíře před nebezpečím slepého animálního pudu. „A otevřely se jim oči a oni poznali, že jsou nazí.“ Prvním kulturním genderovým artefaktem byla cudná fíková zástěrka.“ A od toho pomyslného okamžiku bylo třeba mužskou touhu libovolně rozhazovat své geny uvěznit a zcivilizovat. Lidské sexuální vztahy se projevují kulturně, pohlavní kategorizací společenské role, ctnosti i neřesti, povahovou charakteristikou (Aristotéles) a to nejen s nezbytným cílem chránit lidské mládě, jež přichází na svět nehotové, na rozdíl od jiných savců, ale i kvůli stabilitě společnosti.

Jak mohou být genderová studia vědou, když v rozporu s celou zkušeností lidstva hlásají, že lze beztrestně vytvářet libovolnou sexualitu bez ontologického vztahu k tělesnosti? Jestliže se žena odhaluje bez příslibu matky, milenky, sestry a pomocnice nemůže vzbudit u muže ochranný instinkt (man bonding) a vtáhnout ho do konspirace vytvořit rodinu, zvláště když společnost přestala být normativní a je založena na individuálních právech a nároku na absolutní osobní svobodu. Proto mluví moderní evoluční sociobiologie a psychologie o bezprizornosti mužů a dokonce o oslabené ženské přitažlivosti. Feministická studia napadají komplementaritu a tím i rodinnou spolupráci vyplývající z odlišnosti mužské a ženské role.

Zánik ženské cudnosti a sexuální zdrženlivosti (delšího randění) znemožňuje totiž muži, aby uvěřil, že právě jemu a jeho mužství, které v sobě ovšem zahrnuje i morální závazek, vzdává žena hold, že nejde jen o dočasnou sexuální transakci, při které je stejně zaměnitelný, jako jeho předchůdce.

Jestliže patriarchát platil dosud v každé známé společnosti, není to jistě náhoda. S jeho zánikem se v západní společnosti objevila i sexuální svoboda „tekuté lásky“ (Z. Bauman) z principu nezávazných přelétavých vztahů, které přetěžují sex a často ani nehledají zakotvení. Není divu, že se muži cítí bezprizorní. Ztratili nejen tradiční roli živitele a ochránce, ale ve veřejné sféře, své dávné doméně, musí konkurovat často agresivnějším kariérním ženám, pro které se firma stává alternativní rodinou. Feministky to v protikladu k tvrzení evoluční sociobiologie vidí jako osvobození obou pohlaví, protože mají stejnou volbu.

Tak to ovšem není. Tradiční sexuální morálka, na rozdíl od feminismu, byla konstruktivní snahou rozdíly mezi mužem a ženou zvýraznit a nejen symbolicky zapřáhnout do společného cíle, nikoli je ignorovat a likvidovat. Moderní bezdomoví zasahuje muže i ženy stejně nelítostně. Kariérou potlačený mateřský instinkt se často neúprosně a opožděně prosadí, bez ohledu na nemožnost vytvořit láskyplné manželství.

Možná, že je ovšem feminismus nevyhnutelnou odpovědí na rozpad tradiční sexuální morálky, na dnešní volnost, rovnost, promiskuitu. Dokud bylo manželství bezpečným přístavem, nabízelo ženě ochranu a status matrony. Žena mohla být navzdory pozdější ztrátě erotické přitažlivosti dominantní paní domu a tolerovat proto mužskou nadvládu ve veřejném životě. Ostatně monogamní oběť, kterou muži přinášeli, měla i své výhody. Představovala jisté džentlmenství a ženy byly drsného konkurenčního boje o živobytí uchráněny. Každý vládl na svém území. Každý se musel něčeho vzdát. Sexuální rovnostářství udělalo z mužů sériové děvkaře a ženám nezbývá než si z teritoria mužů uchvátit, co se dá.

Výsledkem je dnes často matriarchát, kde dítě už zná jen přelétavé partnery svých nešťastných matek a nemělo by ani vágní předstvu, co znamená „otče náš.“ To je možná ještě smutnější než vymírání západní společnosti. Feministky, tak jako kdysi marxleninisté, jistě ani netuší, že ideál unisexu, za nějž bojují, vytváří kulturu smrti.

Vyšlo v Týždeň, 10. 2. 14

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alexander Tomský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…