Za to se ozvali sociologičtí pastýři oveček katolické společnosti Societas Peregrini, kteří nad biblickou pravdu a filosofii zdravého rozumu povyšují toleranci a dialog. Nikoli „pravda vás osvobodí,“ ale snášenlivost, jako by nevěděli, že ta má smysl jen tváří v tvář konkrétní osobě a žádný postulát, teze, tvrzení nemůže být tolerantní – může se nanejvýš tolerantně tvářit a být vágní, rozředěnou, bezbřehou frází. Kam se podělo křesťanské rozlišování mezi provinilcem a proviněním, pojetí, že hříšníka třeba milovat a hřích tvrdě odsoudit? Je snád vášnivý, milující a trestající Bůh Izraele apatickým bohem řeckého Olympu?

Peregrini tvrdí, že list „ztotožňuje hnutí za emancipaci žen, rovnost pohlaví a vědecký obor gender s kulturou smrti… že jde o paušalizující odsudek… a už vůbec nelze ztotožňovat spojení ´genderová ideologie´ s útokem na rodinu či ateismem. … jde jen o odstranění genderových nerovností.“

Není snad politická a společenská emancipace dávno dokonaná? Vždyť mají ženy stejná občanská práva, mohou volit, kandidovat, dědit, studovat, pracovat, bydlet, kde si zamanou i vybírat si životního partnera, rozvádět se, atd. atp. Zbývá už jen do důsledku neproveditelné zavedení zaměstnaneckých kvót. Patriarchát skončil.

S tím se ale tzv. genderová studia nespokojila. Ta povýšila politickou a společenskou emancipaci na nový princip, jedno zásadní a nepominutelné dogma, bez něhož by celé učení ztratilo smysl. „Nikdo se nerodí jako žena, ženou se stává.“ Simone de Beauvoir (Druhé pohlaví, 1949). Rozlišení mezi pohlavím (sex) a sociální konstrukcí (gender) znamená, že kulturní artefakt – společností vyžadovaná ženskost, jisté chování, vlastnosti, ctnosti, oblečení, povolání i společenské postavení, čili vše, co stanoví odlišnou roli ženy ve společnosti, je proměnlivé a nevyplývá z ontologie, že se někdo narodí jako žena.