Poslanci i zájemci z řad veřejnosti slyšeli především stížnosti, že náměstka pravidelně obcházela. Toto dokázal Štern vysvětlit srozumitelně. Proč ale nakonec učinil tento mimořádně závažný krok? Adekvátní odpověď nezazněla. Stejně ploše odpovídal bývalý náměstek v pořadu České televize.

Přesto řekl větu, která platí obecně. Podle něho „kdo porušuje pravidla, nemůže být ministrem“. Na tuto jednoduchou poučku se v návalu emocí, které provázely další personální roztržku na ministerstvu spravedlnosti, pozapomnělo. Veřejnost především rozebírala, zda měl tak silné důvody, aby šel udat ministryni na protikorupční policii.

Byla tu ovšem i jiná reakce, potenciálně mnohem závažnější. Vzešla ze sněmovní debaty, která se týkala informace premiéra o situaci na ministerstvu spravedlnosti. Mimo všechny detaily se ve skutečnosti jednalo o výklad věty, která zazněla od Pavla Šterna. Hlavně o to, kdo ta pravidla stanoví a kdo má nárok na jejich případné lámání.

Leitmotivem řady vystoupení poslanců z ANO byl odkaz na manažerské zkušenosti ve firmách jako na měřítko hodnot v politickém chování. Vypadalo to v jistou chvíli, že jde o výrobní poradu technokratů ve vysokých funkcích. Byli jednotní: Žádný náměstek nemá sebemenší nárok na dodržení pravidel, k němuž se zavázal, neboť absolutní právo má jeho nadřízený. V tomto případě Helena Válková.