Problematika food security na její provozní a zdravotní úrovni byla a je již přes dvacet let svěřena  managementům agrárních produkčních a zpracovatelských podniků, což nelze mít za státnicky prozíravý postup. Péče o potravinovou bezpečnost ze strany soukromých služeb totiž v zásadě není totožná s vládními i zastupitelskými záměry a povinnostmi, o morální a hmotné odpovědnosti nemluvě. O zjevných důsledcích různých poradenských a edikačních pochybeních se však na vládní úrovni nechce nic slyšet, k petičním podáním se mlčí. V dodavatelsko odběratelských vztazích producentů, zpracovatelů a trhu se při převládajích  brutálně tržních  mechanizmech, projevují  nedostatky v péči o public goods, o potravinovou bezpečnost, jakost a nezávadnost projevují permanentně.

Dekadentní vládní strategie v  bezpečnosti potravin, daná dlouhodobým nevyužíváním  možností analýzy rizik na centrálně přístupném informačním pultu, bez působností na principu prevence, ztrácela svou účinnost, agrární sektor svou efektivitu a konkurenceschopnost. Tuto ostudnou etapu sektoru má odstranit nástup plnění bruselského zadání RIS 3 ( Research and Innovation Strategy for Smart Specialization, schváleného vládou 8. 12. 2014. Jde o národní výzkumnou a inovační strategii pro inteligenční specializaci České republiky  jejíž přípravou je na základě usnesení vlády č. 809 z roku 2013 pověřeno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s tím, že jde o vládní prioritu (info MŠMT 2014).

Naše pětadvacetiletá česká vládní zaslepená orientace na strategii trhu, nikoliv na strategii státního vládního národohospodářského mangementu, jmenovitě v jeho agrárním sektoru, přinesla po zběsilé  „jízdě na mrtvém koni“ svoje fatální  krizové důsledky.   Struktura působností Mze ČR v letech 2004-2010 nebyla pro prosperitu agrárního a potravinového sektoru příliš účinná. Podílelo se na tom hlavně  rigidní zaměření na dotační politiku, oblast zákonných požadavků GAEC (Good Agricultural and Environmental Conditions), SMR ( Statutory Management Requirements). Tyto okolnosti při absenci „zdravého selského rozumu“ a až v roce 2012 vydané, ale neplněné  „Strategie růstu“, přispěly k ruinování našeho agrárního, potravinářského, agroenvironmentálního a rurálního sektoru. Dokládá to edikt kolektivu autorů „České zemědělství a potravinářství v rámci SZP EU po roce 2013“ ( Praha 12. 12. 2012), který klade důraz na S3 ( Smart Specialization Strategy) , na SWOT (Strenght,Weaknesses, Opportunuties, Threats) a také na I pilíř SZP , daný i odst. 16, jeho  požadavkem na „zásadní změnu systému podpory poradenství od podpory podnikání v poradenství směrem k podpoře poradenství v podnikání“.

 Systém poradenství Mze pro 2009-2013 byl a je provozně defektní. Dokládá to krizový stav agrárního sektoru , jmenovitě pro sektor nosného chovu skotu.

Dokládají to závěry Ročenky chovu skotu v ČR za rok 2013, kdy autoři edikt ČMSCh, a.s.., Praha, VÚŽV Uhřiněves, Svazu chovatelů českého strakatého skotu, Svaz chovatelů holštýnského skotu i Českého svazu chovatelů masného skotu se na základě „hlavních výsledků a ukazatelů za rok 2013  opakovaně a stereotypně vyjadřují, že  „ke zlepšení stávající situace mohou přispět opatření na podnikové a nadpodnikové úrovni, což vyžaduje pochopení, politickou podporu a spolupráci nadpodnikových orgánů služeb, zpracovatelů a celé společnosti“.

Poradenství pro český agrární sektor a jemu přidružené oblasti nejen,  že nerespektuje celospolečenské potřeby ale není ani státem řízené, není nestranné a nezávislé,  ani  dostatečně účinné z hlediska vydané Strategie růstu (2012). . Není finančně a geograficky dostupné, neodpovídá potřebám praktikujících zemědělců.  Celospolečenská ekonomická efektivnost odborného poradenství je i podle poznatků NKÚ nevyhodnotitelná, vynaložené prostředky nelze  v souladu se zásadou cost – benefit, vyhodnotit. Hlavní zájem praktikujících zemědělců byl a je tak  nasměrován na přežívání, na získávání dotací, ne na produkční efektivitu, její jakost a konkurenceschopnost. Nastolenou politika farmářských trhů veřejnost vnímá jako rozpačitou revitalizaci feudálních poměrů .Uvedené skutečnosti a přiznaná potřeba sanovat krizový stav chovatelství, resp. dojnic celou miliardou, a to   při deficitním státním rozpočtu dokládají, že naši mocní celé čtvrtstoletí nejednali státnicky a moudře.

 To co nás lidi odlišuje od zvířat, bez kterých se neobejdeme,  by se dalo charakterizovat desaterem božích přikázání. Nebylo nikdy, a není a ni dosud, populací chápáno jako samozřejmé, ale  po celá staletí bylo státem i církví vymáháno i za cenu tvrdých sankcí.  A tyto sankce nakonec přece jen občas přinášely nějaké výsledky, nebo přinesly nejméně nezvratné poznatky a účinné tresty.

 Zatím se u nás ještě vzájemně pro cokoliv masově nevraždíme. Je tomu tak proto, že většina vrahů je zatím dopadána a po zásluze trestána. Setrvalý stav morální a hmotné neodpovědnost vládních i poslaneckých činitelů však vždy byl a také zůstává dokladem anomie, tedy absence pravdy, práva a spravedlnosti, nebo naopak stavu vlády nezávislého práva ve státě. Amorálnost a nemravnost vlád je však také neklamnou předzvěstí národohospodářského a humanitárního kolapsu společnosti .

Nejen ve starém Římu platilo: „Leges sine moribus vanae -  zákony bez dobrých mravů,  nemají smysl“. 

Antonín Ticháček, emeritní veterinární hygienik