Bartłomiej Wróblewski: Spolupráce v střední Evropě je pro nás zásadní

Dámy a pánové, vážení organizátoři, děkuji vám za pozvání.

Je to pro mě velká čest. Je mi potěšením být zde s vámi. Účast na této konferenci jsem ovšem zároveň považoval za svoji povinnost. Děkuji mnohokrát. Začínal jsem jako řadový politik. Jsem z konzervativního křídla strany Právo a spravedlnost. Patřím k poslancům, kteří se snaží hájit tradiční hodnoty a tradiční svobody.

Děkuji vám, pane profesore, za váš příspěvek. Mohu říci, že jsem se s ním naprosto ztotožnil. Děkuji za vaše slova o filozofických aspektech problémů dnešní politiky. Jsou pravdivá. Progresivní politika, progresivní filozofie je velkým nebezpečím pro naši kulturu, pro naše země i pro lidskou důstojnost.

Přijel jsem, abych vás povzbudil: buďte odvážní a silní. Obhajujme křesťanské hodnoty ve veřejném prostoru, nenechme se zastrašit kritikou ve vlastní zemi ani kritikou ze zahraničí. Myslím, že můžeme a jsme schopni obhájit své přesvědčení, i když někdy to není možné ve všech ohledech.

Chtěl bych zmínit tři aspekty našeho společného dědictví, chtěl bych mluvit o hodnotách a o spolupráci mezi středoevropskými zeměmi. A o organizacích z našeho regionu. Je tedy namístě poděkovat organizátorům, že mi to umožnili.

Co se týče společného dědictví, existuje mnoho bodů, které jsou pro nás ve střední Evropě důležité. Vyjmenuji jich pět. První je svatý Vojtěch, Święty Wojciech. Pocházím z Poznaně, která leží ve Velkopolsku. Je to část Polska nedaleko Gniezdna. Právě na těchto dvou místech, v Poznani a Gniezdně, jsem vyrůstal. Mou farností byla dlouhou dobu katedrální farnost v Gniezdně, kde jsou uloženy ostatky svatého Vojtěcha. A tato osobnost, váš vzor, má mnoho rozměrů. Pro mne je však nejdůležitější rozměr misionářský. Nikoli to, že byl aristokrat. Že pocházel z královské rodiny. Že byl mučedníkem. Byl to misionář. Pochopil, že jeho povinností je šířit dobrou zprávu. Zpočátku na mnoha místech v Maďarsku, pak v Polsku. Mučednictví bylo jen důsledkem tohoto přesvědčení. Myslím, že je nám dobrým vzorem, nejen proto, že je pojítkem mezi Čechy, Slováky, Maďary a Poláky, ale i proto, že má misionářského ducha, který je pro nás povzbuzením v této složité současnosti.

Druhou spojnicí je královská tradice. Tradice našich království a našich králů. Polští králové vládli Čechám a pak i Uhrám a uherští a čeští králové zase Polsku. Máme toho tedy hodně společného.

Třetí věcí je odpor proti Osmanské říši. Odpor, který trval několik století. Včetně bitvy u Vídně v roce 1683, ale ve skutečnosti včetně stovek bitev, které jsme společně vybojovali od 15. do konce 17. století.

Většinou si vzpomeneme na poslední desetiletí Rakousko-uherské monarchie. Na časy Františka Josefa, na které se v našich zemích vzpomíná různým způsobem, ale na mnoha místech s jistou nostalgií.

A poslední věcí je náš boj proti komunismu. Jeho podoby byly různorodé. Jiné v Čechách, jiné v Maďarsku, Srbsku, Slovinsku, Rumunsku, v pobaltských zemích, v Polsku. Velmi různorodé. Je to však naše společná zkušenost.

Pojďme to shrnout. Máme toho hodně společného. Opravdu hodně. Je to skvělé společné dědictví, které nás spojuje a díky němuž se zde v Praze cítíme jako doma. Moc vám za to děkuji. Je to dobrý základ pro všechno, co můžeme v Evropě dělat nyní i do budoucna.

Druhá část mého krátkého příspěvku se týká hodnot. Jak jsem zmínil, přišel jsem vás povzbudit, abyste je bránili, abyste bránili křesťanské hodnoty. Nemusíme je nazývat křesťanskými, protože výrazy, které používáme, jsou sekulární. Hovoříme o přirozených nebo ústavních právech. Ale je to totéž. Nebo to může být totéž. Jsou mezi nimi určitá práva, která jsou nejdůležitější. Joseph Ratzinger označil ta nejdůležitější za nezpochybnitelné hodnoty. Život. Rodina. Skutečnost, že rodiče mají právo vychovávat děti podle svého přesvědčení. A také svoboda vyznání. To je svoboda svědomí. Jedná se o nejdůležitější práva a svobody, které však mají své důsledky, co se týče vzdělání, kultury i volného trhu. A to je to nejdůležitější.

Jedná se o věc, která mne osobně motivuje působit v politice, protože se jedná o základní kameny naší společnosti a je načase je bránit. Rád bych se s vámi v tomto ohledu podělil o naše polské zkušenosti a řekl několik slov o našem boji ve jménu těchto hodnot. Z vašeho pohledu se může zdát, že díky Janu Pavlu II. a díky polskému katolicismu je to pro nás mnohem snazší. Ale máme stejné problémy jako vy. Možná ne, co se týče rozsahu, ale ty problémy jsou stejné.

Pan Palko zmínil, že jsme v minulých letech byli úspěšní. Úspěšní zejména proto, že jsme dokázali ubránit ohrožené svobody. Úspěšní, protože se nám podařilo zvrátit některé nebezpečné procesy.

Před 30 lety to v Polsku vypadalo, že potraty nelze zpochybnit, že právo na potrat je něco přirozeného, že to nemůžeme změnit. Ale pak v devadesátých letech a v několika posledních letech to přišlo. Nebylo to tak. Nejedná se o historické právo. Záleží to na nás, na našem přesvědčení, naší motivaci a organizaci. Před několika lety, v roce 2015, jsme v polském parlamentu měli teoreticky 300 poslanců, kteří hlasovali pro větší ochranu života v Polsku. Ani tak se nepodařilo zákon změnit. Takže jsme měli jasnou většinu, ale navzdory tomu bylo poměrně obtížné dosáhnout změny kvůli veřejnému mínění, sdělovacím prostředkům i politickému klimatu.

Proto jsme zvolili jinou cestu. A eugenické potraty jsme zpochybnili před ústavním soudem. Nebyli jsme první. Již před 25 lety polský ústavní soud poprvé uznal právo na život každého člověka od početí až do konce života a konstatoval, že nenarozené děti požívají před narozením stejné či víceméně stejné ochrany jako děti narozené i všichni ostatní lidé. A touto cestou my jdeme. Po třech až pěti letech boje se nám podařilo přesvědčit ústavní soud, že se to týká i nenarozených dětí, které jsou nemocné nebo postižené. Nebylo to samozřejmé, ale dokázali jsme to. Tento příklad ukazuje, že i v dnešní době, navzdory převládajícím kulturním proudům, navzdory jurisdikcím evropských soudů, je možné dělat věci, které zdánlivě nemají šanci na úspěch. Ale musíme se o ně pokusit. Pokud nemáme motivaci ani přesvědčení, nic nedokážeme. Možná se někdy dokážeme bránit.

Myslím si však, že bychom se měli nejen bránit, ale i být aktivní. Pro úspěch v této oblasti existují dvě podmínky. Především musíme pracovat na třech úrovních. Politické elity, společnost a právníci. Přesně to vy děláte. Ještě jednou vám proto za toto setkání děkuji. Protože někdy dokáže udělat hodně i většina, ovšem kreativní většina a politické elity. Týká se to celé společnosti, protože žijeme v demokracii, a to je možná nejtěžší součást naší práce. Je však nezbytné přesvědčovat lidi a nabízet jim argumenty.

Třetí úrovní je právní oblast, právnické fakulty na vysokých školách, vyšší soudy ve vašich zemích i v celé Evropě. Právě v těchto prostředích bychom tedy měli mít co nejvíc příznivců, abychom mohli diskutovat, abychom byli schopni předkládat právní argumenty. A je to jedna z podmínek, abychom své přesvědčení mohli úspěšně hájit a prezentovat ve veřejném životě.

Druhou podmínkou je suverenita členských států Evropské unie. To je důležité samo o sobě, velmi důležité. Pokud jde o obranu našeho přesvědčení, pomáhá nám to bránit důstojnost lidského života, jak ji tradičně chápeme. A to je další důležitý faktor.

Na závěr svého vystoupení bych rád řekl několik slov o spolupráci ve střední Evropě. Možná je to ta jednodušší část, protože se to zdá být velmi přirozené kvůli společnému dědictví, ale také kvůli mnoha politickým událostem posledních 30 let.

Visegrádská skupina od roku 1991 prožívá vzestupy a pády. Měli jsme různé vlády, někdy konzervativní, někdy komunistické, liberální či socialistické. Ale Visegrádská skupina vydržela a v rámci střední Evropy se stala zavedeným nástrojem. Naštěstí v posledních letech, zejména od roku 2015, jsme tuto myšlenku zasadili do širšího kontextu.

Nyní tedy hovoříme o iniciativě Trojmoří, která je tvořena 12 zeměmi včetně Rumunska, Bulharska a pobaltských zemí. Jednoho dne bude možná v tomto výčtu i Srbsko, možná i Ukrajina. Myslím, že to by bylo velmi důležité.

A když už jsem zmínil Ukrajinu... Musím tedy říci několik slov o válce na Ukrajině, o brutální válce, kterou začalo Rusko. Ruská agrese. Nebezpečí ze strany Ruska - tedy věc, s níž se potýkáme celé 20. století. Ne všechny naše země ve stejné míře, ale většina z nás Rusku čelila a nyní jsme svědky stejné situace na Ukrajině. Všem vašim zemím děkujeme za to, že Ukrajinu podporujete. Je to opravdu důležité. Jedná se o znamení bratrství, které jsme zmínili.

Spolupráce ve střední Evropě je tedy pro nás zásadní, hraje nejdůležitější roli mezi zeměmi, společnostmi, mezi námi. Zvláště důležitá je spolupráce církví, konzervativních organizací, spolupráce mezi námi, protože toho máme mnoho společného, i když v reálném světě se občas bude jednat o spolupráci ad hoc. Věřím, že jsme schopni širší a hlubší spolupráce a měli bychom se snažit ji navázat. A pokud nikdo jiný ne, tak my, konzervativci, to zcela jistě dokážeme.

Děkuji mnohokrát.