Veřejný prostor je zaplaven komentáři k jednání o válce na Ukrajině. Slyšíme a čteme, kdo prý sleduje jakou strategii, kdo má jaký plán, jaké jsou čí tajné cíle, co se komu povedlo nebo nepovedlo.

Nebudu se k tomu připojovat. Sociologie ani psychologie a dokonce ani teorie her nedávají vodítko, jak predikovat výsledky jednání, kde se setkává tolik hráčů a tolik zájmů.  Jeden chce zabezpečit západní hranici svého státu, pro druhého je prioritou nezaplést se do války, třetí potřebuje dlouhou válku jako záminku proti domácí opozici, čtvrtý chce něco ukrást…některé spory zájmů lze vyřešit kompromisem, jiné nikoliv. Navíc stejný hráč může mít několik různých zájmů a je dokonce možné, že si svých vlastních zájmů není plně vědom. V tak obrovské složitosti je velmi obtížné předpovídat cokoliv jiného než pravděpodobnost základních scénářů dalšího vývoje.

Vypíchnu tedy z celého toho dění jedinou zajímavou věc. Proč šéfové evropských válečnických států (přesněji: parodií na válečnické státy) neposlali nějakého supervyjednavače se skvělou strategií, ale proč jich musel být plný autobus.

Nabízí se v zásadě dvě možnosti (s řadou podvariant):