Od vyvraždění afrického kmene Herero v německé Jihozápadní Africe v roce 1904, přes turecké milionové vyvražďování Arménů, nacistické vyvražďování a zotročování „podřadných“ ras a národů, komunistické vyvražďování „nepřátelských tříd“, přes pákistánskou genocidu Bengálců, nigerijské vraždění Biafry, indonéské masakry Číňanů, Pol Potovo vyvražďování městského obyvatelstva a etnik světlejší kůže než měli Rudí Khmérové, po nejnedávnější Rwandu, Bosnu a Darfur. Horší než válka je na nich to, že se často dějí ne jen jako součást mezistátních válečných konfliktů, nýbrž uvnitř téhož státu, i mimo války. Často s pasivním přihlížením světa a v mediálním zatmění. A že součet jejich obětí – stovka milionů – přesahuje počet obětí mezistátních válek.

Pokouší se vystopovat, co mají všechny společného. A za jejich kořen pokládá nastavení mysli, kulturní přípravu a politický program, jimž říká „eliminacionismus“, čili ideu eliminace odlišných etnik, tříd nebo ideových skupin. Hned na začátku knihy čtenáři jen trochu znalému genocidní historie trochu zaskřípe, že začíná Hirošimou a Nagasaki jako obzvlášť ohavným příkladem eliminace spáchané demokratickými Spojenými státy. Skřípe to v tom, že ač v nich šlo nepochybně o hromadnou – a z humanistického hlediska odsouzeníhodnou – vraždu statisíců civilistů, jejím záměrem nebyla likvidace celého etnika, nýbrž bleskurychlé zakončení obranné války proti genocidnímu nepříteli. Ostatní Goldhagenovy příklady genocid už však bez námitek sedí. Společné mají to, že je pohání záměr likvidace celých lidských skupin, často bezbranných a bezmocných, které jsou vnímány jako škodná a v myslích konatelů i pasivních přihlížitelů genocidy zbaveny běžných lidských vlastností. Podmínkou jejich vzniku není jen tyranie diktátorských elit, nýbrž široká indoktrinace lidových mas, na jejichž souhlasu či přinejmenším absenci protestu se může eliminační politika dát do pohybu.

Historickými argumenty boří dosavadní běžné mýty historických, ekonomických či jiných externích příčin genocid a nahrazuje je zjištěním, že všechny genocidy jsou následkem eliminacionistické ideologie, politicko programy, politické vůle, víry v její správnost a svobodného rozhodování jedinců a skupin. Eliminacionismus je myšlenkový proces, jehož je genocida logickým vyvrcholením, jestliže se zavčas nezastaví v počátečních fázích. Těch je pět: transformace (náboženská konverze, politická převýchova, zákaz jazyka a kultury), represe (zbavení rovných práv), vyhánění (deportace, ghetta, lágry), znemožnění reprodukce (např. sterilizace) a fyzická likvidace. Jeho zárodky se dají vystopovat už v používání jazyka ve vztahu k ohrožené lidské skupině (démonizace, degradace, falešná nařčení, atd.) a už v této fázi je třeba jim čelit.

Goldhagen neguje víru v jedinečnost holocaustu tvrzením, že všechny hromadné vraždy jsou si v základních aspektech eleminační ideologie podobné a holocaust byl výjimečný vražednou vědeckou technologií, organizační efektivností, různorodostí vražděných obětí, průměrným počtem mrtvých za dané období a fanatismem, vražednou vášní a intenzitou víry ve správnost konání. Všechny genocidy mohly být odvráceny, kdyby dostatečný počet jednotlivců odmítl je vykonávat. U toho Goldhagen připomíná válečná svědectví jednotlivých Němců, že nikdo k vraždění nebyl žádným rozkazem donucován a všichni velitelé dávali svým podřízeným beztrestnou možnost se ho nezúčastnit, jestliže na to nemají žaludek.