Prezident republiky Petr Pavel navštívil zasedání vlády premiéra Babiše s cílem „projednat koordinaci účasti ústavních činitelů na vrcholných setkáních mezinárodních organizací“, jak oficiálně Hrad jeho návštěvu vysvětlil. Při příchodu do Strakovy akademie byl Pavel ještě stručnější, neboť na otázku novinářů odpověděl, že si jde „vyjasnit svou pozici“. Vyjasnil si ji zjevně nečekaně brzy, neboť ze zasedání vlády odešel po patnácti minutách s mandátem zastupovat Českou republiku na Valném shromáždění OSN a zbytečně „pošťuchovací“ poznámkou, že „doufá, že si vláda bude počínat podobně civilizovaně při schválení jeho účasti na summitu NATO v Ankaře“.

Je to vlastně už skoro jedno, zda Pavel strávil ve Strakově akademii patnáct nebo sto padesát minut. Ze sporu mezi vládou a prezidentem, který zpočátku vypadal jako oprávněný spor o budoucí charakter českého politického systému, se nakonec vyklubala nezábavná taškařice. Zprvu se zdálo, že vláda chce vést souboj s prezidentem jako obhajobu své legitimity založené na výsledcích parlamentních voleb a odpovědnosti poslanecké sněmovně s pokusy Pavla, aby – mimoústavně – vnesl do české demokracie prvky prezidentského systému. Že to vše probíhalo v kulisách „Turek – neTurek“ bylo vcelku lhostejné. Tento spor o budoucí roli (nejen této) vlády, který vyvolal prezident republiky, byl na místě a měl být také řešen politicky s odpovídajícím nadhledem všech aktérů.

Nestalo se tak. Namísto hledání řešení jsme už měsíce svědky nedůstojné tahanice a vzájemného vymýšlení schválností mezi prezidentem Pavlem a jeho týmem a ministrem zahraničí Macinkou. Snad je to souboj důstojný dvou jmen, rozhodně je to zápas nedůstojný dvou významných institucí – prezidenta republiky a místopředsedy české vlády a ministra zahraničních věcí. Už nějakou dobu je skličující sledovat jejich umanutost a neústupnost, s jakými „společnými silami“ oslabují víru mnohých občanů ve zvolené instituce. Přesně v tomto kontextu považuji za lhostejné, kdo bude „vítězem“. Prohrává Česká republika.