Ztroskotanec a zkrachovanec

Než přejdu k meritu věci, musím se zastavit u poznámky o mé údajné „trpkosti z politického neúspěchu Demokratické iniciativy“. Bylo by dobré se omezit na to, co kritizovaný říká, a nevysvětlovat navíc, proč to říká, zvlášť když ho ty důvody mají tak trochu dehonestovat, i když jistě jen v tom nejlepším slova smyslu. Navíc bude velmi těžké, abychom si s panem Potočkem porozuměli už jen proto, že já na rozdíl od něho považuji Demokratickou iniciativu za nesmírně úspěšnou. Dnes už je zcela jasné, že jsme v základních věcech měli oproti Havlovu okruhu pravdu. Navíc moje účast na DI byla něco, z čeho dodnes žiji a o co jsem se pak opíral ve své dlouholeté pedagogické i publicistické činnosti. Nemám proč být zatrpklý.

Všeholid a sobecké zájmy

A teď to podstatné. Především, současný politický marasmus je podle pana Potočka výsledkem dlouholetého zničujícího pojímání politiky ze strany ODS a ČSSD, „která si místo služby lidu veřejný prostor privatizovala za účelem realizace svých partajních a osobních zájmů“. Jenže co je to, ta „služba lidu“? Když se to řekne takhle, jen dutá a prázdná floskule. „Zájem všeho lidu“ není nic, co by bylo předem dáno a jasné a co by bylo možné postavit do protikladu k různým zájmům parciálním (osobním, partajním apod.). Naopak, ve veřejném prostoru vystupují lidé a sdružení lidí se svými zájmy, které jsou vždy nutně jen částečné (ať už si oni sami namlouvají cokoli). Na tom není nic špatného, tak to prostě je. Politika spočívá v rozhovoru, v němž se tyto zájmy, které na sebe nutně tu víc, tu méně narážejí, posuzují podle toho, nakolik jsou oprávněné, legitimní: politika je vyrovnávání dílčích zájmů v duchu spravedlnosti. V tomto procesu se teprve zjišťuje, utváří to, co vznešeně nazýváme „zájem lidu“. K tomu, aby se to dalo dělat, je ale třeba tyto dílčí zájmy lidí a skupin brát vážně a nestavět proti nim a priori něco, co vznešeně označujeme za „zájem lidu“, ale ve skutečnosti jsou to jen naše osobní či skupinové chiméry a tužby. Není proto divu, že službou lidu se tak často ohánějí různí autoritáři a totalitáři. Nepoužívejme tedy prosím něco, co se přece jen trochu podobá komunistické demagogii. Z toho mj. taky plyne, že pokud jde o kritiku ČSSD a ODS, je jako vždycky a všude třeba být konkrétní (co kdy kde kdo a jak) a ne vycházet z něčeho „co přece každý ví“.

Žádná akce a reakce

Dále pan Poloček píše: „Ve fyzice platí, že každá akce vzbuzuje reakci. V dějinách a politice je to podobné. Každá revoluce (anglická, francouzská, americká, i ta ruská) měla své příčiny.“ Jenže není revoluce jako revoluce, zatím co ta britská a americká vedla ke kultivaci politického prostředí, v němž vznikla, výsledkem té francouzské bylo nejprve několikaleté nelítostné vraždění a pak dlouholetá osobní diktatura jednoho nezodpovědného avanturisty a ruská znamenala dokonce jen obnovu tradičního ruského samoděržaví v té nejukrutnější podobě. Lidské dějiny se neřídí zákony fyziky. Vytvářejí je svou činností lidé, jejichž jednání není předurčeno žádnými příčinami, jsou svobodní, to znamená rozhodují se podle svého přesvědčení, podle toho, co považují za správné, a vědí, že jsou za svá rozhodnutí odpovědni. Proto věří, že to, co dělají, má smysl, a dokáží se ze sevření „příčin“ vymanit. Jen potom mohou mít nějaký smysl i dějiny, které svobodnou činností svobodných lidí vznikají. Takováhle dějinotvorba je ovšem věc pracná, namáhavá a často riskantní. Teorie „příčiny a následku“, aplikovaná na lidské dějiny, je ze své podstaty alibistická. Vysvětlím to na příkladu: v uplynulých letech jsem se účastnil diskusí o vyhnání sudetských Němců. Považoval jsem ho a považuji ho dodnes za barbarské, nelidské a ničím neospravedlnitelné opatření. Obránci vyhnání argumentovali tím, že se věci musí brát v historickém kontextu a že se nesmí zapomínat na příčiny, tj. na německý nacismus, kterému čeští Němci z velké části podlehli. Nemohli jsme dělat nic jiného, měli jsme dostatečnou příčinu. Dostatečná příčina podle tohoto pojetí ospravedlňuje amorální a nelidské jednání. Tam, kde vládne takový alibismus, se dějiny, ponechány samy sobě, potácejí samospádem od špatného k horšímu, a samozřejmě jakýkoli smysl postrádají. Z čehož plyne: to, co se u nás odehrálo v posledních dvou letech, není žádný automatický následek žádné příčiny. Je třeba se ptát: Kdo se na tom svými rozhodnutími podílel, byly důvody, kterými se řídil, správné, a co způsobil, za to nese zodpovědnost.

Žádná katarze, nýbrž rozvrat

Podle pana Potočka je nemístné a zavádějící „zlehčování současné snahy o společenskou katarzi ironizujícím obratem ‚velké protikorupční revoluce‘ a strašení nástupem ‚nesystémových politických sil‘.“ Vidím to úplně, ale úplně naopak. Zrekapituluji tedy nejprve, co se vlastně v posledních letech stalo. Jde vesměs o politické události, o žádnou korupci, která tu byla, je a bude, musí se proti ni samozřejmě bojovat a ten boj nikdy neskončí.

Po listopadovém převratu byly u nás postupně položeny základy právního státu a politického systému postaveného na politických stranách středo- a západoevropského typu. Vznikla svobodná a nezávislá média. Systém měl ovšem chyby (demokracie se pozná podle toho, že má chyby). Nejosudovější bylo, že každý z politických subjektů (nejprve Občanské fórum, pak ODS a následně i ČSSD) usiloval o mocenský monopol, a zároveň se jako dědictví bolševického režimu udrželo pojetí politiky jako neúprosného třídního boje dobra a zla: socialismu s kapitalismem (a naopak), pravdy a lásky s neviditelnou rukou trhu (a naopak). V politickém zápase proto nevznikal společný zájem lidu a vlasti, politika nefungovala. A což je podstatné, mohou za to všichni účastníci politického boje rovným dílem. Během vládnutí slabého Topolánkova a pak Nečasova kabinetu tak vznikla situace, kdy silná opozice (ČSSD s komunistickou podporou) dokázala sice vládu úplně paralyzovat, nedovedla ji ale ústavním způsobem, parlamentními mechanismy svrhnout. A tak místo toho zvolila nestandardní, revoluční cestu, rozněcování veřejných nepokojů a davových vášní (protikorupční tažení). Vedení ČSSD bylo zřejmě přesvědčeno, že poté, co se jí podaří vládu svrhnout, situaci dostane zpátky pod kontrolu. To se ovšem nestalo.

Od ledna 2013 pak proběhly zásadní politické změny: byl přímou volbou zvolen a silným mandátem vybaven prezident s autoritativními sklony, který po pádu vlády zavedl nové ústavní zvyklosti: najmenoval si vládu podle vlastního gusta a nechal ji pak vládnout bez ohledu na to, že nedostala důvěru, přes půl roku. Na podzim sice utrpěl komickou politickou porážku, ale to, co už zavedl, se via facti uchytilo – a může to po něm zopakovat každý jeho nástupce. Úplně rozložená Poslanecká sněmovna se sama rozpustila a v předčasných volbách byla úplně překreslena politická mapa ČR: jedna ze dvou stran, které dosud tvořily páteř české politiky, ODS, byla prakticky zničena, rozpolcená ČSSD výrazně oslabena, faktickým vítězem voleb se stalo osobní hnutí Andreje Babiše, které spolu s podobným, jen výrazně slabším Úsvitem přímé demokracie a s KSČM má v PS skoro polovinu mandátů. Demokratická opozice je zatlačena do bezvýznamnosti. Poté, co Babiš skoupil dva velké české deníky a podařilo se ještě více neutralizovat veřejnoprávní média, se podstatně snížila úroveň svobody projevu v ČR, a vznikl zcela nový fenomén: oligarcha, člověk, který ve svých rukou kumuluje obrovskou ekonomickou, mediální a politickou moc. Úplně nejpodivnější je jakési tiché souručenství protikorupčních revolucionářů z posthavlovského okruhu s Babišem, který dokázal to, co jim se nikdy nepovedlo: vybudovat skutečně velký a silný politický subjekt.

Boj proti zjevným a nepochybným chybám polistopadového politického uspořádání vedl nakonec k tomu, že hybatelům posledních politických změn (ČSSD, rozvášněné protikorupční iniciativy, „orgány činné v trestním řízení“ utržené ze řetězu, oligarchové) se podařilo zasáhnout a poškodit samy základy polistopadového demokratického uspořádání. Jistě, není to žádné spiknutí. Všichni však nesou za to, co způsobili, velkou politickou zodpovědnost, projevili nezodpovědnost a bezohlednost, a měla by následovat, jak píše pan Potoček, „sebereflexe a řešení viny“. Jistěže politické, ne kriminální.

Osobní poznámka na závěr

Na závěr si nemohu odpustit malou osobní poznámku, týká se expremiéra Nečase: pan Potoček tvrdí, že Nečas není žádná „oběť“, že zklamal v první řadě osobně a lidsky, což ho následně dohnalo i politicky. Je neschopný uznat vinu, a bez sebereflexe a řešení viny se neobejde žádná úspěšná obnova. K tomu musím říci, že na rozdíl od pana Nečase nejsem ani katolík, ani konzervativec. Přesto se zuby nehty držím kategorického příkazu „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, a proto si zásadně jakékoli poznámky o osobním a lidském selhání pana Nečase odpustím. Pokud jde o politickou rovinu, stal se ten člověk teď jakýmsi symbolem vší zkaženosti starého (polistopadového!!) režimu, kdekdo na něj nakládá svá vlastní selhání a svou vlastní nedostatečnost, je trvale ostouzen v novinách, hlavně Babišových, mj. i nelegálně uniklými odposlechy z policejních spisů, a lze mít podezření, že to, co se s ním (a jistě nejen s ním) chystá, má být ze strany „orgánů“ pojato jako monstrproces (chystané obvinění ze sabotáže v režii organizované skupiny). O podílu Petra Nečase na nynější situace je jistě možné a potřebné diskutovat, ale v této chvíli a v této společenské atmosféře to já dělat nebudu: prostě proto, že nejsem hyena.

Vyšlo na konzervativnilisty.cz

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.