Ztroskotanec a zkrachovanec

Než přejdu k meritu věci, musím se zastavit u poznámky o mé údajné „trpkosti z politického neúspěchu Demokratické iniciativy“. Bylo by dobré se omezit na to, co kritizovaný říká, a nevysvětlovat navíc, proč to říká, zvlášť když ho ty důvody mají tak trochu dehonestovat, i když jistě jen v tom nejlepším slova smyslu. Navíc bude velmi těžké, abychom si s panem Potočkem porozuměli už jen proto, že já na rozdíl od něho považuji Demokratickou iniciativu za nesmírně úspěšnou. Dnes už je zcela jasné, že jsme v základních věcech měli oproti Havlovu okruhu pravdu. Navíc moje účast na DI byla něco, z čeho dodnes žiji a o co jsem se pak opíral ve své dlouholeté pedagogické i publicistické činnosti. Nemám proč být zatrpklý.

Všeholid a sobecké zájmy

A teď to podstatné. Především, současný politický marasmus je podle pana Potočka výsledkem dlouholetého zničujícího pojímání politiky ze strany ODS a ČSSD, „která si místo služby lidu veřejný prostor privatizovala za účelem realizace svých partajních a osobních zájmů“. Jenže co je to, ta „služba lidu“? Když se to řekne takhle, jen dutá a prázdná floskule. „Zájem všeho lidu“ není nic, co by bylo předem dáno a jasné a co by bylo možné postavit do protikladu k různým zájmům parciálním (osobním, partajním apod.). Naopak, ve veřejném prostoru vystupují lidé a sdružení lidí se svými zájmy, které jsou vždy nutně jen částečné (ať už si oni sami namlouvají cokoli). Na tom není nic špatného, tak to prostě je. Politika spočívá v rozhovoru, v němž se tyto zájmy, které na sebe nutně tu víc, tu méně narážejí, posuzují podle toho, nakolik jsou oprávněné, legitimní: politika je vyrovnávání dílčích zájmů v duchu spravedlnosti. V tomto procesu se teprve zjišťuje, utváří to, co vznešeně nazýváme „zájem lidu“. K tomu, aby se to dalo dělat, je ale třeba tyto dílčí zájmy lidí a skupin brát vážně a nestavět proti nim a priori něco, co vznešeně označujeme za „zájem lidu“, ale ve skutečnosti jsou to jen naše osobní či skupinové chiméry a tužby. Není proto divu, že službou lidu se tak často ohánějí různí autoritáři a totalitáři. Nepoužívejme tedy prosím něco, co se přece jen trochu podobá komunistické demagogii. Z toho mj. taky plyne, že pokud jde o kritiku ČSSD a ODS, je jako vždycky a všude třeba být konkrétní (co kdy kde kdo a jak) a ne vycházet z něčeho „co přece každý ví“.

Žádná akce a reakce

Dále pan Poloček píše: „Ve fyzice platí, že každá akce vzbuzuje reakci. V dějinách a politice je to podobné. Každá revoluce (anglická, francouzská, americká, i ta ruská) měla své příčiny.“ Jenže není revoluce jako revoluce, zatím co ta britská a americká vedla ke kultivaci politického prostředí, v němž vznikla, výsledkem té francouzské bylo nejprve několikaleté nelítostné vraždění a pak dlouholetá osobní diktatura jednoho nezodpovědného avanturisty a ruská znamenala dokonce jen obnovu tradičního ruského samoděržaví v té nejukrutnější podobě. Lidské dějiny se neřídí zákony fyziky. Vytvářejí je svou činností lidé, jejichž jednání není předurčeno žádnými příčinami, jsou svobodní, to znamená rozhodují se podle svého přesvědčení, podle toho, co považují za správné, a vědí, že jsou za svá rozhodnutí odpovědni. Proto věří, že to, co dělají, má smysl, a dokáží se ze sevření „příčin“ vymanit. Jen potom mohou mít nějaký smysl i dějiny, které svobodnou činností svobodných lidí vznikají. Takováhle dějinotvorba je ovšem věc pracná, namáhavá a často riskantní. Teorie „příčiny a následku“, aplikovaná na lidské dějiny, je ze své podstaty alibistická. Vysvětlím to na příkladu: v uplynulých letech jsem se účastnil diskusí o vyhnání sudetských Němců. Považoval jsem ho a považuji ho dodnes za barbarské, nelidské a ničím neospravedlnitelné opatření. Obránci vyhnání argumentovali tím, že se věci musí brát v historickém kontextu a že se nesmí zapomínat na příčiny, tj. na německý nacismus, kterému čeští Němci z velké části podlehli. Nemohli jsme dělat nic jiného, měli jsme dostatečnou příčinu. Dostatečná příčina podle tohoto pojetí ospravedlňuje amorální a nelidské jednání. Tam, kde vládne takový alibismus, se dějiny, ponechány samy sobě, potácejí samospádem od špatného k horšímu, a samozřejmě jakýkoli smysl postrádají. Z čehož plyne: to, co se u nás odehrálo v posledních dvou letech, není žádný automatický následek žádné příčiny. Je třeba se ptát: Kdo se na tom svými rozhodnutími podílel, byly důvody, kterými se řídil, správné, a co způsobil, za to nese zodpovědnost.

Žádná katarze, nýbrž rozvrat

Podle pana Potočka je nemístné a zavádějící „zlehčování současné snahy o společenskou katarzi ironizujícím obratem ‚velké protikorupční revoluce‘ a strašení nástupem ‚nesystémových politických sil‘.“ Vidím to úplně, ale úplně naopak. Zrekapituluji tedy nejprve, co se vlastně v posledních letech stalo. Jde vesměs o politické události, o žádnou korupci, která tu byla, je a bude, musí se proti ni samozřejmě bojovat a ten boj nikdy neskončí.