Boris Moskovič: Osmičkový rok - česká politika na počátku první světové války | ParlamentniListy.cz

Značné procento Čechů a Slováků se už záhy po 28. říjnu začalo logicky ptát, jaké politické pozadí měla cesta ke státní nezávislosti, jakými konkrétními zákruty procházel „osvobozenecký boj“ a jakými prostředky se jeho aktérům podařilo dosáhnout naplnění tohoto cíle.

V atmosféře všeobecné euforie zkrátka silně stoupla poptávka po přitažlivém obrazu „národní revoluce“ let 1914–1918, jenž by znázorňoval nejen oslavované hrdiny a uplynulé dramatické okamžiky, ale i jejich odpůrce, opovrhované zrádce nebo prostě ty, kteří se měli provinit svou malověrností.

Zatímco v zakladatelském období první republiky bychom takový přístup mohli pochopit jako logický následek prvotního nadšení a celkového opojení z – řečeno názvem jedné dobové publikace – „vzkříšení samostatnosti československé“, složitou historickou realitu českého dění za první světové války touto metodou pochopíme jen stěží. Budeme-li si zásadně všímat jen těch osobností, událostí a myšlenek, které ještě před výstřely v Sarajevu v červnu 1914 předjímaly vznik nezávislého, mezinárodně uznaného a svobodného Československa, vydáme se cestou dějinné arogance. Ta nám bude nemilosrdně podsouvat scénář předem rozhodnutého zápasu, na jehož konci stojí triumf v podobě osudového 28. října 1918. Tímto způsobem k historickému zapomnění či dokonce zatracení odsoudíme nejen aktéry a události, které se do tohoto patetického příběhu nehodí, ale stejný osud přiřkneme i na první pohled méně pompézním momentům a jevům, které mají v dějinách také své mimořádně důležité místo. Máme tím na mysli ty zákruty tehdejšího vývoje, které pramenily z dobových pochybností, neúspěšných taktických kalkulací, obtížných úvah nad správností vlastních názorů a obhajitelností podniknutých kroků či z pocitů stísněnosti z nejasné budoucnosti. A právě s vědomím, že se přelomové body 20. století – v českém prostředí symbolicky označované jako „osudové osmičky“ – odvíjely od pestré palety často protichůdných, složitých i zcela paradoxních fenoménů, bychom měli přistupovat i k tématu našeho příspěvku.

Vypuknutí první světové války počátkem léta 1914 většinu tehdejších českých politiků zaskočilo. Stranické elity, řadoví aktivisté i sympatizanti jednotlivých názorově-ideových proudů se museli během několika málo letních dní a týdnů nejprve zorientovat v nastalé situaci – sledovat vznik dvou válečných aliancí, postup mobilizačních akcí i rétoriku vládnoucích a vojenských špiček. Když se nakonec ukázalo, že propukající konflikt rozhodně nebude lokální ozbrojenou šarvátkou, začali si čeští politici uvědomovat výjimečnost celé situace, ve které se pro ně rýsovala zásadní výzva. V této chvíli již byli nuceni odhadovat, jakou budoucnost přinese tato válka českým zemím a s jakou vizí a programem budou vstupovat do nadcházejících nelehkých časů.

První světová válka samozřejmě nenastolila „českou otázku“, tedy problémy související s politickou, kulturní i historickou podstatou vývoje moderního českého národa jako zcela nové, do té doby ignorované téma. Pro velkou část politiků naopak už dlouho před rokem 1914 představovala ústřední bod politické agendy i častý námět veřejných vystoupení. Při jejím promýšlení pro ně bylo určující, jaké stanovisko zaujmout vůči státnímu útvaru, v jehož rámci se české země na počátku 20. století nacházely, tedy k Rakousko-Uhersku. Jinak řečeno, českou politickou scénu dlouhodobě zaměstnávalo to, jak co nejlépe rozetnout gordický uzel „české otázky“ s ohledem na panující silné vazby s habsburskou monarchií.

Zůstává faktem, že v předvečer války bychom mezi českou politickou elitou jen stěží našli početné zastánce zcela nezávislého státu. Tehdy se rakousko-uherský stát i těm, kteří v letech 1914–1918 sehrají klíčovou úlohu v boji za „národní osvobození“, zdál být vhodným, i když zdaleka ne ideálním rámcem pro další rozvoj českého národa. Týkalo se to nejen v budoucnu oslavovaných mužů domácího protirakouského odboje (Karel Kramář, Alois Rašín), ale i vůdce zahraniční akce T. G. Masaryka. Ti všichni mnohonárodnostní podunajskou monarchii vnímali jako historicky danou skutečnost, se kterou je při úvahách nad ideálním řešením „české otázky“ prostě nutné počítat. V takové situaci tak mohli nejrůzněji diskutovat o nastolení vhodných vztahů s Vídní, promýšlet s tím související otázky z národnostních, historických či filozofických aspektů či spekulovat o těžkém údělu „malých národů“ v dynamicky se rozvíjející Evropě, smělejší představy či konkrétní plány si ale mohli dovolit (a dokázali představit) jen stěží.

Neznamenalo to však, že by mezi jmenovanými politickými činiteli panovala shoda v tom, jak i v takových poměrech provozovat autentickou „českou politiku“. Odlišovala je především zvolená taktika, jakkoliv podivná se mohla vzhledem k jejich myšlenkovému světu jevit. Zatímco nacionalisticky smýšlející Kramář prosazoval „pozitivní politiku“ spočívající v hledání modu vivendi s Vídní a v trpělivém a obratném vyjednávání o ústupcích pro české zájmy, u Masaryka jako muže s pověstí odpůrce agresivního a provinčního českého nacionalismu se už před rokem 1914 prohluboval – stále ovšem při zohledňování další existence habsburské říše – sklon k radikalismu, kritice vídeňské neústupnosti a arogance i celkové nespokojenosti se současným stavem. Takové tedy byly výchozí pozice a formulované názory budoucích „budovatelů státu“ v momentu, kdy sarajevský atentát ohlašoval počátek zatím největšího konfliktu v dějinách.

Už v samotném úvodu války se naplno projevila její mimořádná intenzita i zcela zvláštní, z dosavadních ozbrojených střetů zatím nepoznaný charakter. Pro další vývoj českých zemí se ukázaly jako zásadní vnitřní dopady, které s sebou neočekávaně se protahující konflikt nesl. Dosavadní podoba rakousko-uherské říše vzala velmi rychle za své. Vojenské velení, stejně jako část politické elity a stoupenci nesmlouvavého německého nacionalismu si velmi dobře uvědomovali osudovost probíhajícího střetu. Podle jejich názorů měla různými národnostními a politickými spory zmítaná podunajská monarchie nyní jedinečnou šanci, aby prošla zásadní transformací, nebo – vyjádřeno jejich patetickou rétorikou – „znovuzrozením“. To mělo odstranit vnitřní napětí a zajistit hlavní cíl – dominanci německého živlu. Tyto vize dokonce postupem času počítaly i se zánikem historických zemí v Předlitavsku, českých korunních zemí nevyjímaje.

Podobné tendence, které logicky vnášely odpor a oprávněný strach mezi slovanské národy monarchie, nebyly jen projevem nacionalistického lamentování či euforického vizionářství. Podepsaly se ovšem na proměně myšlenkového světa části českých politiků, stejně jako perzekuce a represe, jež omezovaly nejen stranickou aktivitu, ale i veřejný život v Čechách. Množila se leckdy účelová obvinění, že právě Češi představují nejslabší – rozuměj velezrádný – článek ve válečném úsilí habsburské říše. Dokazovat to měly nejen rusofilské nálady v zázemí, ale i evidentní neochota českých branců bojovat proti slovanským protivníkům, v důsledku čehož docházelo k případům dezerce. Místodržící v Praze, František kníže Thun, jen marně dokazoval, že obdobné nálady rozhodně nebyly většinovým postojem českého národa k Vídni.

Takovou, pro „českou otázku“ nepříliš nadějnou konstelaci sil, si uvědomovali především ti vůdci českých stran, kteří uprostřed válečné vřavy odhadli neudržitelnost současného stavu. Dilema založené na pečlivých úvahách o nejvhodnějším postavení českých zemí v rámci Rakousko-Uherska se u řady z nich překvapivě rychle rozplynulo. V probíhajícím „boji o všechno“ měla podunajská monarchie nalézt svůj definitivní konec, a to bez dřívějších pochybností. Ty však náhle vystřídala jiná otázka: jakými prostředky a v jaké formě dosáhnout řešení „české otázky“ uprostřed neutuchajících bojů? Jakou mocenskou silou se v tomto úsilí zaštítit?

Zatímco rusofil Kramář vypracoval – i s ohledem na předpokládaný vítězný příchod carského vojska do Čech – megalomanský plán „všeslovanské říše“ zahrnující pod nadvládou ruské vládnoucí dynastie většinu oblastí osídlených Slovany, Masarykova skupina se rozhodla vsadit na „západní kartu“, tedy agitovat a aktivně usilovat o vznik nezávislého státu v liberálním anglickém a francouzském prostředí. Kramářovu tezi o probíhajícím osudovém střetu mezi Slovanstvem a Germánstvím nahrazoval Masaryk důrazem na souboj mezi demokracií na straně jedné a absolutismem a despocií na straně druhé. Ani jeden z nich však rozhodně dlouho neměl v rukou propracovanější plán. Předběžné koncepce řešení „české otázky“ se obtížně rodily za psacími stoly a v průběhu nadcházejících měsíců a let se různě modifikovaly, nejčastěji samozřejmě v závislosti na aktuálním průběhu války. Masaryk, který sám také počítal s ruským faktorem, a dokonce vážně uvažoval nad nástupem jednoho z Romanovců na trůn nezávislého státu, se tak kupříkladu postupně propracoval k myšlence republikánského zřízení. A obdobných změn, posunů či dokonce zvratů – uprostřed zničujícího konfliktu zcela pochopitelných – bychom u českých politiků během války našli mnoho.

Jestliže jsme schopni zohlednit, že hlavní postavy českého protirakouského odboje procházely názorovým vývojem a intenzívně je zaměstnávaly tíživé úvahy nad dalším postupem, neměli bychom opomíjet i ty politické předáky, kteří i přes veškeré cézury navazovali na předválečnou prorakouskou linii. Činili tak ovšem z rozdílných pozic i motivů. Lidovci se považovali za reprezentanty českého konzervativního roajalismu, jenž je s Vídní spjat nejen historickými a státoprávními vazbami, ale i katolickým milieu. Tuto formu loajality považovali i za jedinou účinnou zbraň před velkoněmeckým nacionalismem. A nutno dodat, že například u části českého venkova byl takový přístup i nadále podporován. Z opačného názorově-ideového spektra se k prorakouskému kurzu hlásili sociální demokraté. Ti odmítali jakékoliv návrhy na rozbití podunajské monarchie s tím, že pouze větší hospodářské celky zaručí realizaci radikálních sociálních požadavků a odpovídající ochranu a rozvoj dělnictva. Vypuknutí konfliktu, tedy „imperialistické války“, navíc vnímali jako těžkou ránu pro myšlenku internacionalismu a proletářské solidarity.

Tento „aktivismus“ lidovců a sociálních demokratů, k nimž se přidali i agrárníci Antonína Švehly, představoval až do roku 1917 převládající proud české domácí politiky. Přestože se brzy po válce začalo na tento jejich přístup pohlížet s nedůvěrou i otevřeným nesouhlasem, měl v prvních letech války své jisté opodstatnění, které bychom při zpětném pohledu neměli jednoduše odsuzovat a označovat jako zbabělý či snad „protinárodní“. Pro příslušníky tohoto politického spektra nebyla „česká otázka“ jednoduše hlavním tématem. Vzhledem ke svému myšlenkovému založení a prostředí, ve kterém se pohybovali (a které se snažili reprezentovat a hájit) spatřovali význam probíhajících událostí každý v něčem jiném – ať už v jejich sociálně-ekonomické dimenzi, duchovnímu významu či z hlediska obrany stávajícího řádu a tradičních poměrů.

Obdobně jako hlavní postavy protirakouského odboje se i „aktivisté“ pohybovali na tenkém ledě válečné reality. Očima současníků se však jejich pozice i vyhlídky jevily podstatně reálněji. Masaryk se totiž mezitím ocitl v trvalém exilu a ve vlasti ho podporovala jen nepatrná skupina sympatizantů. Kramář s Rašínem byli v létě 1915 zatčeni kvůli údajné velezradě a odsouzeni k trestu smrti. Česká politika se ocitla v depresi, jež ovšem měla i přes veškeré těžkosti hluboký smysl. Jak po válce poznamenal jeden z tehdejších aktérů, nastala „doba, z dnešního stanoviska posuzována, jaksi jednotvárná – to je egoismus historika, ale tenkrát pro nás to byl kotel s vřelou vodou, což ukázal už rok 1916, co se v něm uvařilo“.

(autor působí jako historik v Masarykově ústavu)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami