Značné procento Čechů a Slováků se už záhy po 28. říjnu začalo logicky ptát, jaké politické pozadí měla cesta ke státní nezávislosti, jakými konkrétními zákruty procházel „osvobozenecký boj“ a jakými prostředky se jeho aktérům podařilo dosáhnout naplnění tohoto cíle.

V atmosféře všeobecné euforie zkrátka silně stoupla poptávka po přitažlivém obrazu „národní revoluce“ let 1914–1918, jenž by znázorňoval nejen oslavované hrdiny a uplynulé dramatické okamžiky, ale i jejich odpůrce, opovrhované zrádce nebo prostě ty, kteří se měli provinit svou malověrností.

Zatímco v zakladatelském období první republiky bychom takový přístup mohli pochopit jako logický následek prvotního nadšení a celkového opojení z – řečeno názvem jedné dobové publikace – „vzkříšení samostatnosti československé“, složitou historickou realitu českého dění za první světové války touto metodou pochopíme jen stěží. Budeme-li si zásadně všímat jen těch osobností, událostí a myšlenek, které ještě před výstřely v Sarajevu v červnu 1914 předjímaly vznik nezávislého, mezinárodně uznaného a svobodného Československa, vydáme se cestou dějinné arogance. Ta nám bude nemilosrdně podsouvat scénář předem rozhodnutého zápasu, na jehož konci stojí triumf v podobě osudového 28. října 1918. Tímto způsobem k historickému zapomnění či dokonce zatracení odsoudíme nejen aktéry a události, které se do tohoto patetického příběhu nehodí, ale stejný osud přiřkneme i na první pohled méně pompézním momentům a jevům, které mají v dějinách také své mimořádně důležité místo. Máme tím na mysli ty zákruty tehdejšího vývoje, které pramenily z dobových pochybností, neúspěšných taktických kalkulací, obtížných úvah nad správností vlastních názorů a obhajitelností podniknutých kroků či z pocitů stísněnosti z nejasné budoucnosti. A právě s vědomím, že se přelomové body 20. století – v českém prostředí symbolicky označované jako „osudové osmičky“ – odvíjely od pestré palety často protichůdných, složitých i zcela paradoxních fenoménů, bychom měli přistupovat i k tématu našeho příspěvku.

Vypuknutí první světové války počátkem léta 1914 většinu tehdejších českých politiků zaskočilo. Stranické elity, řadoví aktivisté i sympatizanti jednotlivých názorově-ideových proudů se museli během několika málo letních dní a týdnů nejprve zorientovat v nastalé situaci – sledovat vznik dvou válečných aliancí, postup mobilizačních akcí i rétoriku vládnoucích a vojenských špiček. Když se nakonec ukázalo, že propukající konflikt rozhodně nebude lokální ozbrojenou šarvátkou, začali si čeští politici uvědomovat výjimečnost celé situace, ve které se pro ně rýsovala zásadní výzva. V této chvíli již byli nuceni odhadovat, jakou budoucnost přinese tato válka českým zemím a s jakou vizí a programem budou vstupovat do nadcházejících nelehkých časů.

První světová válka samozřejmě nenastolila „českou otázku“, tedy problémy související s politickou, kulturní i historickou podstatou vývoje moderního českého národa jako zcela nové, do té doby ignorované téma. Pro velkou část politiků naopak už dlouho před rokem 1914 představovala ústřední bod politické agendy i častý námět veřejných vystoupení. Při jejím promýšlení pro ně bylo určující, jaké stanovisko zaujmout vůči státnímu útvaru, v jehož rámci se české země na počátku 20. století nacházely, tedy k Rakousko-Uhersku. Jinak řečeno, českou politickou scénu dlouhodobě zaměstnávalo to, jak co nejlépe rozetnout gordický uzel „české otázky“ s ohledem na panující silné vazby s habsburskou monarchií.