Pokud se katolík stal členem lóže, automaticky je tím vyloučen z církve a není už křesťanem! V 18. století povstalo pod vlivem zednářů hnutí zvané osvícenství. Mělo vliv nejen na světské dění, ale i na církev. V 19. století navazuje na osvícenství modernismus. Ten sledoval přizpůsobení pravd víry světu – tzv. aggiornamento. Ve skutečnosti &sc aron;lo o likvidaci podstatných pravd křesťanství – o duchovní eutanazii.

Sv. Pius X. vydal encykliku Pascendi Dominici gregis (1907) a zavedl antimodernistickou přísahu. Část biskupů, kněží i teologů, kteří byli modernisty, tato opatření vědomě nepřijala. Zednáři využili modernistické a liberální preláty, kněze a teology. Vytvořili s nimi jednotu v boji za změnu myšlení (antimetanoia) v církvi. Modernistické (liberální) myšlení je v podstatě myšlení zednářů. Obojí prosazují, že křesťanství a pohanské kulty jsou rovnocennými cestami ke spáse, že není rozdíl mezi pravým Bohem a bůžky – démony hinduismu, buddhismu či pseudobohem islám u a že je třeba pravdy víry i církev přizpůsobit světu, tedy světskému myšlení (aggiornamento). Modernisté byli a jsou neobrácení klerici, kteří nebojují s vlastní pýchou a žádostivostí a Krista nenásledují. Bohu nevěří, a proto se za pravdy víry stydí! Nevěra je jim motivací přizpůsobit učení církve novým, tzv. vědeckým, pohledům. To znamená, že všechny zázraky z Písma vyřadili a dělají z církve jakousi humanistickou organizaci.

Po smrti Pia X. bylo prvním úspěchem zednářů prosazení na papežský stolec Benedikta XV. (G. della Chiesa, 1914-1923). Ten se už jako mladý kněz stal chráněncemkard. Rampolly, státního sekretáře, o němž bylo známo, že prosazoval zednářské ideje a modernismus. Pius X. ho proto ze státního sekretariátu uvolnil. Chiesa, pak už jako papež, znovu dával v církvi prostor pro rozvoj modernismu. Hned zrušil tresty na modernisty a na klíčová místa jmenoval biskupy, teology a kněze, s nimiž měl jednotu ducha. Po Benediktu nastoupil papež Pius XI. (1923-1939) a po něm Pius XII. (1939-1958), který byl kompromitován tím, že jeho vztah k fašismu nebyl v době války zcela v pořádku. Zednáři, kteří už měli ve Vatikánu své lidi, ho proto vydírali. Pod jejich tlakem byl nucen dělat ústupky a připravovat tím půdu pro Roncalliho, budoucího Jana XXIII.

Roncalli byl v roce 1911 usvědčen z modernismu. Jeho kolega, profesor církevního práva, dosvědčil, že Roncalli jako profesor šíří v kněžském semináři v Bergamu hereze obsažené v knize Histoire ancienne de l'Église od L. Duchesna. 1914 zemřel Pius X. a začala 1. světová válka. Vlády se ujal Benedikt XV., který v jednotě s Roncallim, byl proti reformě sv. Pia X. Kdyby Benedikt Roncallimu zprostředkoval kariéru hned, zkompromitoval by se. Roncalli si potřeboval napravit reputaci heretika a vytvořit image světce. Šel proto k vojsku, nejprve dokonce jako obyčejný sanitář a pak se stal vojenským kaplanem. Po skončení války, když nasta la nová atmosféra, Benedikt XV. prosadil Roncalliho do Kongregace pro misie. Zároveň se stal docentem a přednášel patrologii v římském semináři. V roce 1925 poslal Pius XI. docenta Roncalliho jako apoštolského vizitátora do Bulharska a pak do Turecka, aby tím uchránil studenty od herezí. Piem XII. byl ale Roncalli v roce 1944 jmenován nunciem do Paříže, což bylo pro mnohé šokem. Nadšenou chválou na papežského nuncia Roncalliho nešetřil ani zednář E. Herriot, starosta Lyonu a předseda Francouzského národního shromáždění. Roncalli zde byl mezi svými, jejich cílem bylo uchvátit papežství a jeho zneužitím co nejúčinněji likvidovat církev.

Od roku 1952 byl Roncalli pozorovatelem v UNESCO, pak se stal patriarchou v Benátkách. V roce 1958 se díky těm, s nimiž měl jednotu ducha, stal papežem. Před papežskou volbou nikdo nepomyslel na Roncalliho, ale on sám později přiznal, že si byl jist, že z konkláve vyjde už jako papež. Svůj nenávistný postoj k sv. Piu X. a pravověrnosti projevil i tím, že dal jeho ostatky převézt z chrámu sv. Petra do Benátek. Pro tlak veřejnosti je ale musel vrátit zpět.