Den před mobilizací se narodila má sestra a mám v paměti obraz mobilizovaného táty ve vojenské uniformě při návštěvě u maminčiny postele. Ale také mám v paměti fotografii rodiny mé tety, prchající ze Sudet s nejnutnějším majetkem naházeným na žebřiňák tažený krávou. Bylo to mé první setkání s jevem uprchlictví, o němž se tehdy také hodně mluvilo. Tehdy do byl útěk dovnitř ohrožené země, beztak ale bolestný: lidé, vytržení z navyklého způsobu života a z prostředí, v němž některé rodiny žily po generace, byli náhle odkázáni na péči a milosrdenství státu, který se jim musel postarat o střechu nad hlavou a o náhradní zdroj obživy.

Na okraj podotýkám, že prožitek zničení Československa v r.1938 a invaze do Československa 21.srpna 1968 mi účinně brání tolerovat ruskou agresi proti Ukrajině.

Uloupení Sudet jsem sdílel zprostředkovaně s rodinou, neboť po celou okupaci se vracelo jako bolavý námět rozhovorů. V smrtonosné době se vnímání vnějšího prostředí muselo probudit dříve než v době míru. Impulsy byly nepominutelné: večer u nás hráli přátelé rodičů žolíky a v poledne po návratu ze školy jsem z rádia s oranžovou cedulkou s nápisem „Pamatuj, pamatuj, poslouchání cizího rozhlasu trestá se vězením nebo i smrtí“ vyslechl zprávu, že celá rodina skončila zastřelením v Kounicových kolejích.

Samozřejmě také ve vnitrozemí žili němečtí starousedlíci, jejichž přítomnost nepřekážela až do vypuknutí nákazy henleinovstvím. Ale k nim najednou přibyli s říšskými institucemi jejich zaměstnanci s rodinami. Všude jsme na ně naráželi a každý večer se nad městem nesl zpěv pochodujících vojáků při čepobití v místních kasárnách. Proporce českého a německého živlu se důkladně změnily a už to nebylo dřívější pokojné soužití.