Česká televize se z tohoto otřesu nikdy nevzpamatovala. Vše negativní z té doby se vepsalo do jejích genů a nedovoluje jí to fungovat normálním způsobem. Zpravodajství a publicistika České televize to předvádějí den co den. Už pětadvacet let. Coby tehdejší členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), prosím neplést s Radou České televize, jsem u řady tehdejších událostí oobně byl. A nevyhýbám se ani vzpomínkám, které mají hodně privátní či důvěrný harakter.

Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka) a částí zdejší politické scény, byla největším otřesem polistopadové demokracie. Existují tisíce lidí, kteří dnes přiznávají, jak se nechali vzbouřenci zblbnout. Desítky z nich se i mně osobně omluvily. Není mi naopak známo, že by kdokoli z těch, kdo už tehdy měli jasno, svůj názor změnil.

Scenáristé, režiséři, herci a komparsisté

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo?