Modernizaci směrování mas ve veřejném prostoru ovládali zkušení kormidelníci – dnes manažeři práce s plebsem. Kormidelníci své zkušenosti nabyli v praxi reálného komunismu, jen je doplnili kouzly mediální reakční publicistiky. Ve svých rukách podrželi vládu nad materiálně technickou základnou – tak za pravého komunismu říkali bankám, strategickým průmyslovým odvětvím, státním úřadům a médiím. Herce pro premiéru té velké modernizace technologie komunismu si dlouhodobě cvičili a připravovali.

Naše doba nemá paměť, zapomněli jsme, přestali přemýšlet o kontinuitě kultury, o návaznosti poznání i zkušenosti. Žijeme okamžikem, jen teď, přestali jsme integrovat zkušenost, předávat ji svým dětem, následující generaci. Jako by se naplnilo Orwelovo „Lidé jsou nekonečně tvární. ... Jsou bezmocní jako zvířata.“. Přestali jsme být schopni abstraktního myšlení. Nepamatujeme si, jak budovatelé „lepšího příští“ hlásali budování nového světa. Světa, který povede elita proletářů, banditi, co v přelomové době universální civilizace využili příležitosti a prodrali se nahoru.

Nepostřehli jsme, jak rychle „předvoj pracujících“ uzavírá své řady a upevňuje své pozice. Nevšimli jsme si, že příslušnost do vyššího společenského „ranku“ se stává dědičnou, že proletáři vychovávají své pokračovatele. To, co komunismus vytvořil – spáchal, nebyla universální civilizace, byl to kastovní systém. Post-proletářská elita si byla výjimečně dobře vědoma, čemu za své výsostné postavení vděčí. Věděla, že v žádném případě nesmí své řady vystavit svobodné konkurenci schopností a fair play pravidel. To byl hlavní důvod revoluce pravdy a lásky, kontinuity právního systému, proto jsme nebyli jako oni.

Základní trend procesu privatizace nahrával parazitům – zrodily se právnické osoby, u nichž nebyl znám konkrétní vlastník. Bylo to proto, aby nebylo vidět, kdo nese odpovědnost, kdo ručí a kdo tedy může být volán k odpovědnosti. Proto také nebyla zakázána komunistická strana, organizační platforma, na které „nová elita“ vyrostla. Ta strana v přechodné revoluční době jistila vývoj reformního procesu tím „správným“ směrem.

Způsob revoluce pravdy a lásky znamenal, že jsme nepoložili základy k právnímu státu ani k demokratické pluralitě založené na obecné platných historií ověřených hodnotách. Ta revoluce naopak popřela tradiční zásady morálky, které „Pravda“, „Láska“ a Humanita ke zločincům elegantně popřela. Pokračuje kontinuita zločinu, jak jej vytvořila a do společenského podvědomí zabudovala výlučná komunistická „civilizace“.