Frank Zappa byl vždy odrodilec a pěstovaný samorost. Od svých rockových vrstevníků se lišil tím, že měl rád klasickou hudbu, kterou chtěl podle svých vlastních slov vždycky skládat. Nicméně tím by se nemohl uživit, proto se v polovině 60. let minulého století chopil elektrické kytary, obklopil se vynikajícími hudebníky, kteří měli často klasické hudební vzdělání a ovládali nástroje, jež tehdejší rocková scéna dosud neznala, a stal se progresivním rockovým muzikantem.

Frankova hudba však neustrnula v rockových klišé a ignorovala módní hudební trendy; v 70. letech svazovala v sobě prvky jazzu, jazzrockové fúze a nezřídka právě i klasické hudby. Natáčel bizarní hudební filmy, neobvyklými způsoby navrhoval obaly svých alb a jeho koncerty se staly otevřenou divadelní scénou a arénou satirického humoru.

Zappa se stal rovněž jakýmsi svědomím své generace, společenským komentátorem; vše dohromady dokázal s peprným charizmatem skloubit ve své „laboratoři“ s ostře satirickými texty: upozorňoval na stádnost květinového hnutí, kritizoval drogovou subkulturu a extrémní podněty amerického establishmentu, průměrné záliby svých vrstevníků a koneckonců i sexuální aberace, aby se část jeho tvorby sama stala „pornografickou konfekcí“.

S nástupem 80. let našel Zappa další terč v americkém prezidentovi Ronaldu Reaganovi a jeho republikánské kabaly. Natočil svůj jediný hudební videoklip, kde Reaganův dvojník seděl na elektrickém křesle, ale se příliš nevysílal.