V těchto dnech uplyne sedmdesát let od kapitulace nacistického Německa a od příchodu sovětských  vojáků do Prahy. Byli jsme zbaveni smrtelného ohrožení. To, co pak následovalo, však znamenalo významný obrat v našich dějinách. Naše země byla násilně vytržena z prostředí, v němž se doposud odehrávaly její dějiny, a vržena do prostředí o hodně primitivnějšího a zaostalejšího.

Za předlistopadového režimu bylo výročí příležitostí pro nesnesitelně duté oslavy a řinčení zbraní. Potvrzovalo se tak vždy znovu „věčné“ začlenění naší země do ruského komunistického impéria.

Po listopadu 1989 oslavy čím dál tím víc sloužily k přehlušení nepříjemných otázek, k potlačení otevřeného, věcného a kritického přemýšlení o tom, co se v roce 1945 a bezprostředně poté vlastně stalo a co to znamená pro dnešek.

Připomeňme si proto znovu události, které květnu 1945 předcházely, i to, co vzápětí následovalo.

Druhá světová válka zastihla západní demokratické státy nepřipravené. Tváří tvář smrtelnému nebezpečí, které pro ně znamenalo nacistické Německo a jeho spojenci, jim nezbylo než se spojit se zaostalou Stalinovou despocií. Toto spojenectví bylo logické: Hitler Rusko zákeřně přepadl a pokusil se je zničit.