Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, minule jsem se zamýšlel nad otázkou, zda je možné, aby menšina diskriminovala většinu. Dnes chci na toto zamyšlení trochu navázat. Neustále se totiž argumentuje sčítáním obyvatelstva a údajným úbytkem věřících. Vyvozuje se, že křesťané jsou v naší zemi zanedbatelnou menšinou.  

 

Protože sociologové, politologové a další odborníci asi těžko budou vnímat církev jako my, věřící, totiž jako neviditelné tělo, jehož hlavou je Kristus, zkusme k církvi přistoupit výjimečně opravdu jen jako k organizaci.  

 

Naše země je uspořádaná do devíti správních celků, takzvaných diecézí. Směrem od západu k východu republiky mají tyto diecéze v průměru stále větší počet věřících na počet obyvatel. Religiozita tedy klesá směrem na západ. I kdybychom brali poslední výsledky sčítání obyvatel za bernou minci a počítali opravdu jen ty, kdo se k církvím přihlásili, stále máme statisíce členů. Nejběžnějším kritériem je sčítání těch, kdo v neděli navštěvují pravidelně bohoslužby. Těch je v katolické církvi 450 tisíc. V poměru k počtu obyvatel je to opravdu menšina.  

 

Podívejme se však na počet členů jiných organizací, třeba politických stran. Některé, které se o sobě domnívají, že jsou významné, mají jen stovky členů. Ta největší, kterou je Komunistická strana Čech a Moravy, má 50 tisíc členů. Dohromady všechny parlamentní strany zdaleka nedosahují ani počtu praktikujících katolíků.  

 

Nejsme tedy žádnou okrajovou menšinou. Nebereme právo politickým stranám hovořit za skupiny obyvatel, ale i my máme právo mluvit za statisíce spoluobčanů. Statutární zástupci církví mají odpovědnost i hlubší vhled třeba právě do problematiky uspořádání vztahů mezi církvemi a státem.  

 

V otázce majetkového vyrovnání jsme hledali přijatelný kompromis, únosný pro církve a užitečný pro společnost. Čas ukáže, zda je celý systém životaschopný a dobrý. Ukáže to opravdu jen čas, nikoliv ideologický povyk v médiích.