Nejobydlenějšími místy na světě jsou hřbitovy. Teprve když je navštívíme, uvědomíme si, že je tu řada generací našich předků, z nichž někteří mají jména na náhrobcích, většina však odpočívá v jakési anonymitě věků.
Alespoň jednou za rok si většinou připomínáme, že nás skrze staletí propojuje s našimi dějinami řada osob, jejichž vlastnosti jsme v té či oné míře zdědili, k nimž patříme. Na takzvané „dušičky“, což je církevní připomínka všech věrných zesnulých, chodíme na hřbitovy, nosíme tam květiny a stojíme v tichém zamyšlení či modlitbě.
Bývá zvykem právě v této době spustit lamentace o zlodějích, kterým není nic svaté. Kteří drancují a plundrují i hřbitovy a náhrobky, aniž dbají na etiku či bolest pozůstalých, kteří nacházejí zničené památky na své zesnulé. Snad největší pohromou jsou zmizelé urny, zatímco o osudu popele nebožtíků se můžeme jen dohadovat.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz