Vzpomínka na věrné zemřelé, lidově Dušičky, v nás vyvolává vždy nejen myšlenky na poslední věci člověka, ale především v nás probouzí vděčnost k těm, kdo nás vychovali v rodině i ve škole, kdo ovlivnili naše rozhodnutí, podporovali nás radou i skutkem a dnes už nejsou mezi námi. Alespoň jednou do roka máme příležitost se ohlédnout za uplynulou dobou a uvědomit si, kolik lásky a času nám naši nejbližší věnovali.

Při této příležitosti však také musíme se smutkem uznat, že v naší zemi s úctou k zemřelým není vše v pořádku. Nemusíme se pohoršovat, že máme 28 krematorií a že 76 % všech zemřelých je zpopelněno. Potíž je přece v něčem jiném.

„Umíráme totiž jako odpadky,“ říká ředitel jednoho z našich největších krematorií. Ano, jsou to tvrdá slova, ale ten, kdo zažil rozloučení v krematoriu, kdy pozůstalí odbíhají ven telefonovat nebo se mezi sebou baví, ví, o čem mluvím.