Milan Knížák dává znovu všem čtenářům na vědomí, že je mimořádným a všestranným talentem. Z každé řádky tryská jeho osobitost a nápaditost. Umí si se slovy hrát a tuto hravost obratně využívá k typicky „knížákovskému“ zlehčování trablů dnešního života: „Vše dostává uniformy/Pravidla meze normy/Na poli i na ulici/Na chodníku na dálnici/Ve sklepě i ve vzduchu/Na těle i na duchu/Vše se sobě podobá/Rozdílnost je náhoda/Práva všech jsou rovna/Stejná jsou i hovna“.

Svoji léty osvědčenou životní moudrost a nadhled své zkušenosti v jiné části Cesty do nadvěku osvědčuje tvrzením, že „Žijeme dál ve světě neumytém“, které promítá do slov: „Nabídka vnukům je téměř bezbřehá, zájem mizivý … nakazili se mocí a blahobytem“, či asymetrickým zrcadlením poeticky klidného „Oblaka zpívají neslyšnými hlasy“, do brutálně aktuálního „na poli rostou jen AI klasy“. A snad nás Milan Knížák, vědom si toho, že náš institut sídlí v ne zrovna ideově přátelsky nakloněných Dejvicích, svým osobitým humorem chtěl uklidnit, když tvrdí, že: „Blbci Blbice/Těch je Nejvíce/Ať je to Ňujork/Nebo Dejvice“.

Pozoruhodnou je i druhá část Knížákovy Cesty do nadvěku s názvem „Jak se mně dotýkalo umění“, ve které chronologicky řadí své další umělecké počiny. Začíná olejem na plátně Běsnění slunce (1957–58), k němuž tvrdí, že „ve svých sedmnácti letech jsem naivně věřil, že se mně podaří dovršit dílo Van Gogha“. Najdeme tu dále třeba „První velký obraz“, obrazy „Z cyklu jizvy“, „Asambláže“, „Balíky z hadrů“, Knížákovu „Architekturu“, jeho návrhy šperků, jeho neotřelé nábytkové designy i fotografie a texty Knížákova Aktuálu – „první undergroundové kapely v Československu a jedné z nejodvážnějších“, jak tvrdí.