Drahomír Jurajda: Aspergerův syndrom a současné české etnikum

Je mým neštěstím nebo štěstím, že musím denně pečovat a vychovávat malého školáka postiženého mírnějším stupněm specifické formy autismu, označované dle rakouského psychiatra jako Aspergerův syndrom. I když k objevu této poruchy (snad by se dalo říci výraznější odlišnosti osobnosti) došlo již v roce 1941, do povědomí širší obce odborníků a částečně i laiků se existence tohoto problému dostává až v posledních desetiletích. Speciálně Aspergerův syndrom je v mnoha případech popírán a vysvětlován nevychovaností dotyčných dětí, dokonce i v řadách dětských lékařů a vychovatelů. Zrádnost Aspergerova syndromu spočívá v tom, že navenek se dítě jeví jako nadprůměrně inteligentní, s vysokou slovní zásobou a širokými všeobecnými znalostmi. Pokud jde o sociální vnímání světa, opožďuje se i jedenáctileté dítě za svými vrstevníky o mnoho let a zůstává dlouho tak na úrovni pětiletého dítěte.

U svého vnoučka jsem v necelých čtyřech létech tuto odlišnost rozpoznal sám a poté, co jsem na internetu našel kvalifikovanou „cvokařku“, mi tato mou diagnózu bohužel potvrdila. Nyní už je vnouček v péči organizace APLA (Asociace pro pomoc lidem s autismem) a vykazuje ve vývoji sociálních dovedností výrazné pokroky a jak ve škole, tak v mimoškolské zájmové činnosti a zažívá více šťastných chvil. Ne všechny takto postižené děti a jejich blízcí mají takové štěstí a současná společnost reprezentovaná stávající „tržním“ státem pro ně dělá velice málo. Neexistuje např. dostatek stacionářů s dostatečně kvalifikovaným a oceněným personálem, které by usnadnily život především osamělým matkám pečujícím o autistické děti (tyto matky jsou pravidla rozvedené, neboť většina otců takto postižených dětí psychicky nevydrží vědomí, že mají postižené dítě vyžadující celodenní péči).

Ještě nedávno byly u takovýchto těchto dětí i profesionálními psychiatry chybně diagnostikovány různé duševní choroby, např. schizofrenie a podle toho v blázincích i „léčeny“. Rodiče i další blízcí příbuzní takto postižených dětí jsou vystaveni pomluvám a mnohdy okázalému opovržení ze strany svých sousedů, učitelů a známých v okolí. Záludnost této poruchy spočívá v tom, že děti s Aspergerovým syndromem mají bohatou slovní zásobu a na pohled jsou pohledné a bystré, ovšem jejich chování mezi vrstevníky i v některých jiných situacích je navenek nevysvětlitelné, nepředvídatelné a dle běžných norem chování nepřístojné. V duchovně zaostalém etniku, jako jsou malí čeští měšťáci, je postavení dětí s jakoukoliv poruchou autistického spektra velmi těžké a tyto se zpravidla nevyhnou šikaně již od základní školy.

Mnoho takto postižených dětí, u nichž není autistická porucha včas diagnostikována, se zbytečně octne v diagnostických ústavech nebo v psychiatrických léčebnách a prožívají dětství plné utrpení. Osobně jsem se setkal s jedním dospělým mužem s Aspergerovým syndromem, který se dnes snaží prosadit jako básník a spisovatel. Když navštívil mladého psychiatra se žádostí o radu se svými problémy v mezilidských vztazích, tento se ho během vyšetření zeptal: „Slyšíte hlasy?“ Dotyčný muž s bezprostředností autistů nastražil uši a zaslechnul, jak se sestry baví na chodbě. Odpověděl tudíž: „Slyším“. Natvrdlý psychiatr ihned konstatoval: „schizofrenie“ a „šup“ s ním do blázince. Dotyčný muž v psychiatrické léčebně sám na základě vlastního pozorování pacientů se schizofrenií došel k závěru, že jeho potíže nemohou souviset se schizofrenií a požádal o pomoc staršího zkušenějšího psychiatra, který pak správně odhalil Aspergerův syndrom.

Aspergerovým syndromem bylo postiženo mnoho vynikajících osobností

Příčinou odlišnosti dětí s Aspergerovým syndromem (i jiných vážnějších forem autismu) je jejich odlišný (dalo by se říci „mimozemský“) způsob vnímání našeho světa. Nepochopení fungování a pravidel jednání v tomto světě u nich vyvolává záchvaty zoufalství , které se navenek projevují vztekem a zdánlivou agresivitou k okolí. Pro přístup tzv. “normálních“ lidí k těmto dětem vyžaduje, aby se vychovatelé vcítili do „mimozemského“ vnímání takto odlišných dětí a z jejich hlediska je funkčním způsobem učili porozumět našemu světu. Z praxe je známo, že mnoho lidí s Aspergerovým syndromem po citlivé dobré výchově v dětství v dospělosti dosáhlo pozoruhodných úspěchů v rodinném životě i v zaměstnání. Podle současných výzkumů existují výrazné indicie, že Aspergerovým syndromem bylo postiženo mnoho vynikajících osobností v minulosti jako Newton, Beethoven, Ford, Jefferson, Einstein, Twain, Tesla, Jung, Nietzsche, Mozart , Kafka, a mnoho dalších hodnotných lidí.

I dnes, řada dospělých lidí, u kterých byl teprve dodatečně diagnostikován Aspergerův syndrom, se již nechce léčit, a své odlišné vnímání světa považují spíše za přednost, která jim umožňuje jejich výkony ve svém oboru, kterých by jako tzv. „normální“ lidé nedosáhli. Jiní lidé, jako např. současný německý spisovatel Axel Brauns si dokázal svým vlastním nácvikem získat sociální dovednost v našem světě tak, že na něm nikdo neinformovaný nepozná, že jde o autistu. (Zvládne dokonale oční kontakt s partnerem, ovládá odpovídajícím způsobem svou mimiku a chápe většinu sociálních situací našeho světa). Přitom když již v sedmnácti létech chápal texty románů, nerozuměl ještě např. vůbec obsahu dramat („Co ti lidé na jevišti blbnou?“). Dnes se již živí i jako scénárista televizních pořadů, spisovatel a finanční poradce.

Více odborníků zabývajících í se autismem již došlo k názoru, že spektrum rozdílů mezi člověkem s Aspergerovým syndromem a tzv. „normálním“ člověkem je celkem plynulé a že u mnoha lidí by se dalo konstatovat, že žijí v určitém „stínu Aspergerova syndromu“. V řadě případů se jedná o vysoce vzdělané, schopné a hodnotné lidi, kteří se ovšem často chovají nekonvenčně a z hlediska zažitých uzancí mnohdy až nepřístojně. Nerad bych mluvil profesionálním psychiatrům a psychoterapeutům do řemesla, ale na základě svých zkušeností s vnoučkem s AS i dlouholetého pozorování jednání a veřejného vystupování Miloše Zemana i z jeho knih a dostupných životopisných údajů se odvažuji vyslovit názor, že u Miloše Zemana se zjevně projevují příznaky „stínu Aspergerova syndromu“. Sám Miloš Zeman se v jednou televizním vystoupení pokusil „sebekriticky“ zdůvodnit své vystupování výrokem, že mu to někdy rychleji mluví, než myslí. Což je ovšem omyl. Jeho postřehy jsou zpravidla velmi přesné a jdou k podstatě problému. Zeman ovšem obvykle nerespektuje možnou reakci, jakou jeho výrok vyvolá v mysli průměrného člověka naučeného vnímat svět ve společensky zaběhlých konvencích.

Řada duševně vyspělých lidí vnímá podstatu problému

Řada duševně vyspělých lidí toleruje s nadhledem jeho „nepřístojné“ výroky a vnímá podstatu problému. U mnoha netolerantních konvencemi spoutaných a pomaleji myslících občánků však Zemanovy výroky vyvolávají nelibost až nenávist (jak známo. odlišnost u většiny lidí vyvolává iracionální nenávist). Např. na síti facebook jsem se setkal s jedním namyšleným primitivem povoláním obráběče kovů (kterému by totiž s ohledem na jeho sociální postavení příslušelo podporovat Miloše Zemana)“, který svůj nenávistný postoj prezentoval tak, že on je „něco lepšího“ tím, že podporuje PANA „knížete“. Do kategorie iracionálních nevědomců bych zařadil i většinu tzv. „noblesních“ českých paniček, které vnější noblesností pouze maskují svou duchovní prázdnotu a životní bezkoncepčnost. Hlavně z řad takových žen je možné slyšet iracionální kritické výroky na adresu Miloše Zemana: „Je to hulvát, buran, opilec, lhář, mstivý dědek, dělá ostudu republice v zahraničí, neumí se chovat , atd.) Tyto výhrady k M. Zemanovi posiluje již třetí desetiletí masivní nenávistná kampaň téměř všech sdělovacích prostředků, která takové postoje Zemanových odpůrců vydatně přiživuje. Mimo jiné i proto má Miloš Zeman mnoho odpůrcův i v řadách těch „spodních“ deseti miliónů pracujících, jejichž zájmy se jako prezident snaží hájit.

Na současném stavu své popularity má ovšem Miloš Zeman svou nezastupitelnou vinu. Kdyby měl Zeman mezi svými poradci alespoň jednoho skutečného přítele (ne obdivovatele „doprdelistu“), tento by mu mohl říci: „ Miloši, analyzuj své vnímání světa a uč se chápat blíže i jiné lidi. Ne každý vnímá „univerzální kosmické vědomí“ na stejných vlnových délkách jako ty a je schopen jevy ve společnosti hodnotit jako ty. Ani ty, ani oni jste si nevybrali, s jakým mozkem a do jaké rodiny jste se narodili a jakému výchovnému (nebo duševně deformačnímu) působení jste byli od kolébky vystaveni. Je zbytečné bezděčně urážet jiné lidi za to, že svět vnímají a hodnotí odlišně, že jsou méně vzdělaní a méně inteligentní než ty a dávat jim najevo, že bys jim klidně „nechal botu v řiti“. Potřebuješ trpělivost a toleranci, abys svým spoluobčanům mnohé vysvětlil a získal je pro své postoje. Je zcela chybné nadávat všem novinářům a plošně je označovat za amorální sběř a házet do jednoho pytle i těch zhruba 10% poctivých investigativních novinářů, kterým těch 90% zbylých dělá tuto špatnou pověst.

V dnešní době kdy sdělovací prostředky mají nesmírnou moc při deformování veřejného mínění, každý politik nezbytně potřebuje podporu alespoň těch pár procent poctivých novinářů, kteří mu mohou zlepšit jeho obraz v očích veřejnosti a jeho manévrovací možnosti při politických jednáních. S ohledem na Tvé kuriózní pravomoci i „nepravomoci“ související se současnou, mírně řečeno nedomyšlenou ústavou, jsou Tvé možnosti neformálního panovníka i bez titulu „Jeho Výsost“ zasahovat do vnitřní i zahraniční politiky jsou nesrovnatelně větší než možnosti všech stávajících evropských monarchů. Je potřebné, abys konečně zaujal poctivý sebekritický postoj sám k sobě a začal adekvátně jednat. Jako dědek zjevně „cinknutý“ stínem Aspergerova syndromu kandidující novu na úřad prezidenta, se budeš muset sociálnímu vnímání po zbytek života stále soustavně učit.

Zesnulý Zemanův přítel, Pavel Dostál, se měl jednou vyjádřit ve smyslu: „Miloš Zeman je špalíček neotesaný a nikdo jej nepředělá“. Osobně si myslím, že jeden člověk, který by to mohl zvládnout existuje – a ten se jmenuje Miloš Zeman.

„BOJOVNÍK VÍ, ŽE SE NEMŮŽE ZMĚNIT, a přesto se tomu věnuje po celý život. Bojovník není nikdy zklamán, když se mu to nepodaří. A to je jediná výhoda, kterou má bojovník ve srovnání s obyčejným člověkem.“
(Z citátů dona Juana Matuse, hlavní postavy v knihách Carlose Castanedy)