Je mým neštěstím nebo štěstím, že musím denně pečovat a vychovávat malého školáka postiženého mírnějším stupněm specifické formy autismu, označované dle rakouského psychiatra jako Aspergerův syndrom. I když k objevu této poruchy (snad by se dalo říci výraznější odlišnosti osobnosti) došlo již v roce 1941, do povědomí širší obce odborníků a částečně i laiků se existence tohoto problému dostává až v posledních desetiletích. Speciálně Aspergerův syndrom je v mnoha případech popírán a vysvětlován nevychovaností dotyčných dětí, dokonce i v řadách dětských lékařů a vychovatelů. Zrádnost Aspergerova syndromu spočívá v tom, že navenek se dítě jeví jako nadprůměrně inteligentní, s vysokou slovní zásobou a širokými všeobecnými znalostmi. Pokud jde o sociální vnímání světa, opožďuje se i jedenáctileté dítě za svými vrstevníky o mnoho let a zůstává dlouho tak na úrovni pětiletého dítěte.

U svého vnoučka jsem v necelých čtyřech létech tuto odlišnost rozpoznal sám a poté, co jsem na internetu našel kvalifikovanou „cvokařku“, mi tato mou diagnózu bohužel potvrdila. Nyní už je vnouček v péči organizace APLA (Asociace pro pomoc lidem s autismem) a vykazuje ve vývoji sociálních dovedností výrazné pokroky a jak ve škole, tak v mimoškolské zájmové činnosti a zažívá více šťastných chvil. Ne všechny takto postižené děti a jejich blízcí mají takové štěstí a současná společnost reprezentovaná stávající „tržním“ státem pro ně dělá velice málo. Neexistuje např. dostatek stacionářů s dostatečně kvalifikovaným a oceněným personálem, které by usnadnily život především osamělým matkám pečujícím o autistické děti (tyto matky jsou pravidla rozvedené, neboť většina otců takto postižených dětí psychicky nevydrží vědomí, že mají postižené dítě vyžadující celodenní péči).

Ještě nedávno byly u takovýchto těchto dětí i profesionálními psychiatry chybně diagnostikovány různé duševní choroby, např. schizofrenie a podle toho v blázincích i „léčeny“. Rodiče i další blízcí příbuzní takto postižených dětí jsou vystaveni pomluvám a mnohdy okázalému opovržení ze strany svých sousedů, učitelů a známých v okolí. Záludnost této poruchy spočívá v tom, že děti s Aspergerovým syndromem mají bohatou slovní zásobu a na pohled jsou pohledné a bystré, ovšem jejich chování mezi vrstevníky i v některých jiných situacích je navenek nevysvětlitelné, nepředvídatelné a dle běžných norem chování nepřístojné. V duchovně zaostalém etniku, jako jsou malí čeští měšťáci, je postavení dětí s jakoukoliv poruchou autistického spektra velmi těžké a tyto se zpravidla nevyhnou šikaně již od základní školy.

Mnoho takto postižených dětí, u nichž není autistická porucha včas diagnostikována, se zbytečně octne v diagnostických ústavech nebo v psychiatrických léčebnách a prožívají dětství plné utrpení. Osobně jsem se setkal s jedním dospělým mužem s Aspergerovým syndromem, který se dnes snaží prosadit jako básník a spisovatel. Když navštívil mladého psychiatra se žádostí o radu se svými problémy v mezilidských vztazích, tento se ho během vyšetření zeptal: „Slyšíte hlasy?“ Dotyčný muž s bezprostředností autistů nastražil uši a zaslechnul, jak se sestry baví na chodbě. Odpověděl tudíž: „Slyším“. Natvrdlý psychiatr ihned konstatoval: „schizofrenie“ a „šup“ s ním do blázince. Dotyčný muž v psychiatrické léčebně sám na základě vlastního pozorování pacientů se schizofrenií došel k závěru, že jeho potíže nemohou souviset se schizofrenií a požádal o pomoc staršího zkušenějšího psychiatra, který pak správně odhalil Aspergerův syndrom.