Drahomír Jurajda: Miloš Zeman se poněkud naparuje

17. 12. 2015 12:12

„Zde leží člověk, který dovedl každého pitomce vytočit k nepříčetnosti“ (Údajný plánovaný nápis na budoucí náhrobek Miloše Zemana)

Drahomír Jurajda: Miloš Zeman se poněkud naparuje
Foto: Hans Štembera
Popisek: Děti - ilustrační foto
reklama

Uvedený nápis podle mne zcela nevystihuje reálnou situaci. Lidí, kteří svým vystupováním na veřejnosti a svými osobitými výroky dovedou dovést namyšlené nevědomci až k zuřivosti je mnohem víc. Můj specifickou formou autismu (Aspergerův syndrom) postižený vnouček mne o tom přesvědčuje několikrát týdně.

Zrádnost Aspergerova syndromu spočívá v tom, že navenek se dítě jeví jako nadprůměrně inteligentní, s vysokou slovní zásobou a širokými všeobecnými znalostmi.

Pokud jde o sociální vnímání světa, opožďuje se i jedenáctileté dítě za svými vrstevníky o mnoho let a zůstává dlouho tak na úrovni čtyřletého dítěte. To při jeho reakcích na různé životní situace vede k různým nedorozuměním. Kromě žertovných situací, kdy se můj vnouček  setká s moudrými lidmi s nadhledem, v případě styku s namyšlenými nevědomci dochází k nepříjemným incidentům. Uvedu jenom dvě epizody z posledních dnů.

Když jsem minulý týden jel s dcerou a třemi dětmi ve věku 11, 9 a jeden rok od zubaře v Litni, musel jsem se kvůli objížďce vracet kousek zpátky a projet boční cestou k místní samoobsluze. U okraje stála hlídka tří policistů zdánlivě bez důvodu u okraje silnice. Když jsem se od obchodu vracel, mladí policisté tam dosud stáli. Polohlasně jsem podotknul: „Co tady ti policajti oplendují, když se tu nic neděje. Ve zpětném zrcátku jsem ale uviděl, že mne všichni tři policisté upřeně pozorují a krátce nato nasedají do auta a jedou za mnou. Zpozorněl jsem: „Proč by mne sledovali?“ Jelikož trasu dobře znám, šlápnul jasem na plyn a zvýšenou, ale bezpečnou rychlostí jsem jel tak, aby pro ně nebylo možné bezpečně mne předjet. Za poslední ostrou zatáčkou jsem opět zrychlil a těsně před cedulí uzavřené osady jsem zpomalil na předepsaných 50 km, dojel k železničnímu přejezdu, zabočil na hlavní silnici a poté odbočil do pro automobily  uzavřené části Karlštejna.

Policejní auto mne stále v závěsu sledovalo. Po ostré zatáčce „Na kopečku“ jsem viděl, že na mne bliká modrými světly a troubí. Zastavil jsem tudíž u zábradlí potoka, kde je na protější straně ve velké vile služebna státní policie. Z vozu vystoupili dva mladí policisté se sdělením „silniční kontrola“ a chtěli po mně obvyklé doklady.  Povídám jim: “Kluci co blbnete, já jsem místní a mohu do tohoto sektoru obce jezdit“. Druhý policista se hned obořil na Jarouška, sedícího na prostředním zadním sedadle: „Nejsi připoutaný“. Jaroušek s úsměvem odpověděl: “Jsem, tato sedačka má pouze břišní pás“.  Pak se obrátil na mne: “ Jak to, že na nás ten kluk dělal  neslušná gesta se zdviženým prostředníčkem“.  Jarouška totiž při průjezdu kolem policistů nenapadlo nich chytřejšího, než ukázat jim přes okno  zdvižený prostředníček. A mladí policisté s nejnižšími hodnostmi si přece nemohou nechat líbit, aby jim jedenáctiletý školák ukazoval, co si o nich myslí.  Povídám: „Bohuželqw, to jsem neviděl, ale on je autista a asi to odkoukal ve škole od kamarádů“.  Druhý policista povídá: „Já mám doma taky kluka, ale kdyby to udělal, seřezal bych mu zadek“. Povídám mu:,  „To jste asi nemusel pečovat o dítě  postižené nějakou formou autismu“. Dotyční policisté se pak museli otočit na parkovišti před policejní služebnou a kolegům s vyššími hodnostmi pro jejich pobavení  vysvětlovat, proč honili „vetchého  dědouška“ (77) se třemi  malými dětmi  5 km z Litně až před jejich služebnu v Karlštejně.

Druhého dne  při cestě vlakem ze školy z Berouna do Karlštejna uvedl Jaroušek do téměř infarktového stavu jednoho důležitě vystupujícího průvodčího. Poté co způsobně předal jízdenku ke kontrole a průvodčí se otočil, plácnul ho lehce přes peněženku na zadku s poznámkou: „A už můžeš jít“.  Průvodčí se strojeně otočil a zvýšeným hlasem Jarouškovi řekl: „Ty jsi drzý, co si to dovoluješ!“ Jaroušek mu s úsměvem ukázal zdvižený prostředník. Průvodčí začal řvát: „Ty nevychovaný  spratku, chceš abych tě zfackoval?“ Jaroušek mu  bezelstně odpověděl, že nechce a chránil si rukama obličej. Průvodčí dále na Jarouška kříčel“ „Co si myslíš, kdo já jsem“. Jaroušek opět bezelstně odpověděl: „No asi psychopat“. Průvodčí už ve vzteku křičel, že mu naseká prdel, když to dědeček nedokáže. Zeptal jsem se dotyčného pána, jestli už někdy vychovával autistické dítě.  Rozzuřený pán křičel, že on vychoval řádně dva syny ve věku 28 a 30 let a žádný autismus k tomu nepotřeboval. A takového malého zasraného hajzla by zkrotil raz-dva. A znovu lomcoval Jarouškem a křičel, že ho seřeže, až ho máma doma nepozná. Úmyslně jsem zatím nezasahoval očekávaje, že se neodváží Jarouška skutečně fyzicky napadnout, aby Jaroušek na vlastní kůži poznal, jaké situace může svým atypickým chováním vyvolat... Průvodčí dále křičel, ať se ten zasraný hajzl neodváží do tohoto vlaku ještě někdy nasednout (při čemž Jaroušek tímto vlakem musí jezdit ze ško.ly každý den), na což Jaroušek reagoval větou, že ten jeho vlak stejně stojí za EXKREMEN a při vystupování z vlaku mu Jaroušek již dosti rozrušený jeho nadávkami a vyhrožováním opět ukázal vztyčený prostředníček.  (Jaroušek již bral na vědomí mé bývalé poučení, že podstatné jméno HOVNO se v přeneseném významu pro něco bezcenného nebo špatného před dospělými nesmí používat).

Doma jsem Jarouškovi vysvětlil, že některým namyšleným lidem nesmí na veřejnosti v ničem oponovat a pro jistotu má raději mlčet a stále se učit, jak mluvit s dospělými lidmi, aby mohl jednou jezdit vlakem ze školy bez doprovodu. Probrali jsme i předchozí situace z minulých dnů, kdy se celkem kultivovaně bavil s jednou slečnou až do chvíle, kdy se ji zeptal, má-li už také nějakého přítele “na šukání“. Vysvětlil jsem mu, že slečny ve věku 18 -20 let se může ptát na ledacos, např. i na to, má-li už nějakého přítele, ale nesmí to doplnit tou doložkou „na co“. Z hlediska mimozemsky vnímajícího autisty to jsou tyto otázky zcela rovnocenné, ovšem podle pravidel platných v tomto světě je jím formulovaná otázka nepřípustná.   Opět jsme probrali používání nepřístojných slov, které sice používají jeho kamarádi ve škole a která se nesmí používat na veřejnosti. Jeho kamarádi, kteří nejsou autisty instinktivně cítí, co mohou a co nesmí před dospělými vyslovit. On jako autista se to potřebuje systematicky učit. Vysvětlil jsem mu, že vztyčený prostředníček u ruky, který odkoukal ve škole od spolužáků, znamená velmi sprostou nadávku odvozenou od poměrně slušného slova čůrat a že tudíž mladí policisté i starší průvodčí byli velmi rozezleni, že jim takovou nadávku znázornil. Vysvětlil jsem mu, že samotný Aspergerův syndrom  se nedá vyléčit, ale že vlastním úsilím se může naučit na veřejnosti vystupovat tak, aby nikdo nepoznal, že je autista a mohl v tomto světě úspěšně fungovat. Dokázaly to a dokazují mnohé význačné osobnosti, které se musely vypořádat s podstatně výraznějšími formami autismu, než má on.  

Vysvětlil jsem mu, že je mnoho hodnotných významných lidí, o kterých by se dalo říci, že jsou také „cinknuti“ určitým stínem Aspergerova syndromu a dokážou situaci řešit. Když např. jel prezident Zeman do Vatikánu  navštívit  dobromyslného papeže Františka, svědomitě si nastudoval pravidla společenských ceremoniálů zvaných diplomatický protokol a po návratu domů byli mnozí televizní mluvkové a novinoví pisálci rozmrzelí, že prezident ve Vatikánu všechna pravidla dodržel a oni ho nemohou zase za něco hanobit.

Vyhodnotíme-li rozhořčené až nenávistné reakce některých i slušných lidí na vystupování Miloše Zemana na veřejnosti a to i u lidí, kteří by vzhledem ke své práci a sociálnímu postavení ve společnosti měli stát na jeho straně, nabízí se předpoklad, nejsou-li i oni také „cinknuti“ stínem Aspergerova syndromu (ovšem jeho protilehlým okrajem, než u Miloše Zemana). Přes širokou škálu projevů lidí s Aspergerovým syndromem nebo jen s jeho stínem, je pro mnoho z nich typické, že tito ulpívají na formálních detailech a rituálech toho co je a co není správné a na každou odchylku od jimi vnímané šablony „správnosti“ reagují rozrušením až agresivitou. Tito lidé naopak nejsou veřejně hanobeni a dostává se jim dostatek prostoru ve sdělovacích prostředcích, kde mohou rozhořčeně naříkat, jak se stydí za svého „ostudného“ prezidenta. Inu - když se u dvou projevuje totéž, nemusí to být totéž.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Brandtner: Působení některých pravoslavných církví na území Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

21:40 Petr Brandtner: Působení některých pravoslavných církví na území Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Život církví na našem území nebývá nejčastěji mediálně sledovaným tématem. Přesto jsme už i zde na P…