Přestože se mnoho politiků domnívá, že zastrašování je jediným způsobem, jak chránit zájmy Západu, tato strategie přináší značná rizika. AUKUS je přímou reakcí na nedávné úsilí ČLR modernizovat a rozšířit její jaderné kapacity. Západní demokracie jsou také znepokojeny rostoucím zájmem Pekingu o sporné oblasti v Jihočínském moři. Provozují tak klasickou imperiální politiku a vměšují se do oblasti, kde nemají co pohledávat. Chtějí si zde udržet velmocenský vliv a vzdorovat vlivu čínskému. Mnozí analytici mezinárodních vztahů se však domnívají, že Západ by měl ČLR spíše zapojit do diplomacie než směřovat ke konfrontaci.

Premisa, že dvě země s jadernými zbraněmi by na sebe nikdy nezaútočily ze strachu ze vzájemného zničení, vychází z nebezpečné víry, že lidé jednají racionálně. Tento předpoklad ignoruje fakt, že se lidé často rozhodují na základě emocionálních reakcí, nikoli na základě racionálních argumentů. Karibská krize v roce 1962 je toho příkladem. Přestože je obranná reakce na čínskou jadernou expanzi z hlediska Západu pochopitelná, hrozí, že vytvoří tzv. „bezpečnostní dilema“. To je situace, kdy jedna strana v obavách o svou bezpečnost zlepšuje své vojenské schopnosti a namísto řešení bezpečnostních problémů eskaluje konflikt s jinými stranami a vytváří výsledek, kterému se všichni snažili vyhnout.

Ačkoliv je AUKUS jasným pokusem odradit Čínu od další expanze, bude mít pravděpodobně opačný účinek. V reakci na vnímanou hrozbu anglofonních spojenců Čína s větší pravděpodobností vyvine další úsilí ke zlepšení svých vojenských schopností. To by mohlo vést k situaci velmi podobné americko-sovětským závodům ve zbrojení během studené války. Během administrativy bývalého prezidenta Donalda Trumpa, místo aby Washington zahájil dialog s Pekingem ohledně jeho diskutabilních ekonomických praktik, zavedl cla na čínský dovoz, což vedlo k obchodní válce, která pokračuje dodnes.