Když se před dvěma lety snižovaly daně spolu se zrušením tzv. superhrubé mzdy, napsal jsem k tomu, že tím k žádnému zmenšení státu nedochází a že – ač v ekonomických otázkách klasický liberál – nemohu z toho jako jiní jásat (Daně se snižovat měly, ale v době konjunktury, 24. 11. 2020 - ZDE). Ti, kdo viděli tehdejší snížení daní pozitivně, byli optimisty, kteří doufali, že přiškrcení zdrojů si vynutí na druhé straně omezení výdajů. Já jsem byl v tomto ohledu pesimistou a snížení výdajů jsem nečekal. „Stát se na jedné straně zmenší, ale jinde naroste. Nikdo by nemohl nic namítat, kdyby proti snížení příjmů šlo i adekvátní snížení výdajů. My však vidíme pravý opak.“ Napsal jsem tehdy. Vývoj následujících měsíců ukázal, že pesimismus ohledně schopnosti politiků dokázat prosadit adekvátní úspory na výdajové straně rozpočtu byl namístě (jakkoli byla logika optimistů o pozitivním efektu nižších daní naprosto správná).

A to ještě ani nebyla válka na Ukrajině, ve které naše vládnoucí strany zaujaly čelní místo v Polskem vedené koalici nejochotnějších. A nebyl ani tak napjatý zelenou revolucí ničený a válečnými embargy dorážený energetický trh. Tehdy byl „jen“ covid. Dalo se ale očekávat, že vysoký schodek rozpočtu, u něhož došlo ke kvalitativnímu skoku z řádu jednotek či desítek na stovky miliard ročně, a jím posílená nároková společnost nezmizí. Respektive že politika nebude schopná se s tím vypořádat. Proto jsem měl za to, že další výpadek příjmů v řádu desítek miliard si – při nezměněných a dnes vidíme, že díky okolnostem ještě vyšších výdajích – dřív nebo později vynutí opětovné zvýšení daní, spíš než politicky ještě nepopulárnější, ale nutné, snižování výdajů.