Nevím, jestli nás viděl… Stáli jsme namačkáni jeden vedle druhého. Někteří jsme se ani neznali a někteří jsme se po letech nepoznali, ale byli jsme tu. A každý si přinesl kousek jeho samého, pár slov, vzpomínku, připomínající záblesk nocí padající hvězdy.

Pečlivý pan řečník s noblesou rétora vyjmenovával klady jeho života. Života, který ve vší své výjimečnosti připomínal den s jeho narozením, poledním žárem a purpurem západu, aby svým koncem předznamenal nové narození.

Nevím jak kdo, ale vím, že v tomto okamžiku alespoň na chvíli jsme se mnozí brodili sněhem Obřího dolu, ztráceli dech v krpálech Mikulášského běhu, báli i nebáli se na stěnách Prachovských skal a v převisech hor. Běželi na kyslíkový dluh s Brďanovým hlasem v patách.

Setkání Lezeckého kroužku Prachov 4. října 1997 v Císařské chodbě. Brďan první zprava i se svojí " hlásnou troubou".