O novém románu Marcelly Marboe lze říci mnohé, ale ve všem, řečeném a napsaném,  bude rezonovat Feuerbachův výrok, že praví spisovatelé jsou svědomím lidstva.

A v dílech nekonečné historické řady těch pravých spisovatelů, od minulosti až do současnosti, tomu tak bylo a je a samozřejmě bude.

Skutečnou věčnost napsaného nezpřetrhají pomlčky různých ismů, ani hloupost a povrchnost bezduchých skupin rádoby kritiků ani nenasytnost masmédii cvičeného davu ke konzumaci balastu.

Zmíněný román sám je potvrzením, že každá doba rodí „své lidi“ a každý z nás žijeme příběh svého života. A je jen třeba mít odvahu nebát se jeho velikosti a být především sám sobě soudcem dřív, než budu soudit ty druhé.