Odmítám stát po boku socialistů, tvářit se, že mi nevadí jejich kecy o kolektivním právu na bezplatné vzdělání, právu na sociální jistoty, nebo právu na cokoli víc, než na co si sami vydělají, a držet u toho vlajku a zpívat hymnu stejného státu.

Oslava narozenin našich dětí (pozor, aby nedošlo k socanské mýlce – oslava ´našich´ jako ´mých se ženou´, ne našich jako ´všech´), připomenutí si úmrtí mých rodičů, dokonce i vzpomínka na odchod mého psa jsou mi už milejší, než jakékoli státem určené dny k oslavám. Stejně už nejde o nic jiného, než součást hry. Jó, bývaly doby, kdy vzít věnec a položit ho k památnému místu mělo váhu. Ještě lepší byly doby, kdy k uctění památky lidí z rodu nebylo žádných věnců potřeba, a přesto byla ta úcta součástí přirozeného přenosu z generace na generaci, jestli mi rozumíte. Dnes? Mrknou do kalendáře a jejich námi placení PR poradci obvolají námi skrze ně placené novináře, aby věděli, kde budou. A nezapomenout si připravit zase nějaký proslov. Hlavně, aby to pak stihli s majákem na VIP místo, co jim poslali papaláši ze státního podniku České dráhy (to je ten podnik, co cáluje miliony naší reprezentaci v tenisu, čemuž říkají eufemisticky ´partner´, zatímco my platíme z daní každý rok miliardy finanční ztráty stejného podniku) na finále Davis Cupu.