Byly i takový věci i nesmyslný se dělaly, když třeba nám přijel generálmajor Brychta, přijel předat bojovou zástavu, tak zrovna bylo období, kdy už tráva žloutla a to, tak jsme chodili jak debili s takovýma, jak se stříká mandelinka, jo? Tak do takovýho toho nám nalili zelenou barvu a stříkali jsme třeba trávu. Aby byla zeleňoučká krásně. No, malovaly se chodníky, vobrubníky na bílo, jo? Prostě to muselo být. I takový věci se dělaly na vojně. Takže když někdo řekne, že to byla pakárna, tak, barvili jsme trávu. Tak fakt jako. Protože oni měli strach z těch generálů. To byly persóny, který vás mohly znemožnit životně. Ty důstojníky, takže oni udělali všechno proto, aby měli klid. A to byl systém, jak se říká zase, padajícího hovna. Zas ti důstojníci to přenesli na poddůstojníky a poddůstojníci to přenesli…

Výše uvedená citace člověka, který to na vlastní kůži zažil, je z diplomové práce Bc. Elišky Veselovské pod vedením doc. PhDr. Martiny Pavlicové, CSc, na téma Základní vojenská služba v letech 1946 – 2003 ve vzpomínkách pamětníků. Jo, zejména po roce 1968 se u nás děly věci. Když jsem včera ten cirkus viděl, vzpomněl jsem si na vyprávění svých rodičů, dědy a známých z okolí. Vojáci přiběhli k letadlu, roztáhli rudý koberec, Angela Merkelová vyšla na schody z letadla, počkala, až to pěkně narovnají, zapózovala fotografům se svým typickým držením rukou a prstů ve tvaru kosočtverce a nastalo období barvení trávy nazeleno a písku nažluto, kdy finále novodobého budování české verze Potěmkinovy vesnice jsme ukázali dokonce na akademické půdě.