Kult osobnosti je založen na zveličování zásluh a vlastností vedoucí osobnosti či osobností, jež je současně nemožné kritizovat (kolikrát já to v diskusích schytal). Velebená osobnost zastává ve společnosti dominantní postavení ideálního vzoru s kladným charakterem, vlastnostmi a myšlenkami, kterými by se měla společnost v co největší míře inspirovat. Tolik obecná citace… a tolik i mé obecné hodnocení dnešních dnů po smrti Václava Havla.

Krize v Evropě se však nezastaví úmrtím kohokoli. Oficiální třídenní státní smutek, který vyplní zbylé období do Vánoc, začíná ve středu, tedy přesně v den, kdy bude Vláda České republiky pokračovat v rozhodování o odeslání našich 90 mld. Mezinárodnímu měnovému fondu. Ze světa zní hlasy, že na pofidérní „záchraně“ eurozóny se odmítá podílet USA, zatímco jejich místo zaujímá tolik mnohými nenáviděné Čína a Rusko, s jejichž představiteli se teď vedení EU plácá po ramenech a usmívá do kamer. Navzdory kritice voleb v Rusku a nesvobody v Číně jsou prostě prachy na dluhy přednější, než nějaké ideje. Brusel alarmisticky straší pomalu nejhorší apokalypsou v dějinách a rozdělením Evropy, vojenští představitelé USA sdělují, že hospodářská krize v EU může přejít ve velké občanské nepokoje (jakoby si někdo připravoval půdu pro další „nezištnou humanitární akci“), a k tomu všemu nám naši politici v čele s Kalouskem a Schwarzenbergem vysvětlují, že poslat peníze prostě musíme. Podlehli už i Poláci. Ti však alespoň férově přiznávají, že to není z důvodu přesvědčení o „pomoci“, ale aby jim Brusel nezkrouhnul dotace. Inu, není nad demokraticky projevenou svobodu volby, zejména když je vyfutrována penězi jiných…