Každý politický projekt v posledních sto letech řeší následující dilema. Realizuje zájmy a záměry nějaké elity, kontraelity, avantgardy či jakkoliv tomu chceme říkat, a zároveň potřebuje schopnost vyburcovat část obyčejného pracujícího lidu – to jsou pak ty davy, které plní náměstí, agitují mezi svými sousedy, stávkují nebo bojují v ozbrojených střetech. Jenže sladění těch zájmů je obtížné.

Jedním z možných řešení je Trumpova obnova průmyslové společnosti. Zájem na obnově fabrik a jejich prosperitě je to, co spojuje továrníky, manažery, inženýry, technologie i řadové dělníky. Zdá se, že stejným směrem se dívá i betonový král Tomáš Březina.

Ale když se podíváme pořádně, všimneme si, že protistrana uskutečnila něco hodně podobného už dříve – tedy spojenectví vedené finanční oligarchií, ve kterém hrají roli lidu řadoví pracovníci reklamních agentur, neziskovek, slečny v bance u okénky, a samozřejmě nižší byrokraté ve státních i korporátních aparátech (takoví ti produktoví specialisté, manažeři vztahů apod.)

Americký sociolog Peter L. Berger psal už v 80. letech o vodorovném třídním konfliktu, a zdá se, že je to výstižný popis.