Výroky o tom, že naše demokracie potřebuje změnu, že nenaplňuje ideály listopadu, či dokonce první republiky, by měly být nehodné pozornosti. Český problém je totiž v představách o demokracii, nikoli v naší liberální demokracii jako takové. Stačí se podívat na základ všemožných definic.

Pro liberální demokracii je mimo jiné přirozený permanentní názorový střet odehrávající se v rámci stanovených pravidel. Ta je samozřejmě možné měnit, ale jedině pokud je k dispozici většina, tu nadpoloviční, tu kvalifikovaná. Jak se praví v naší ústavě, kterou je dobré si čas od času přečíst: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“.

Možná v nepochopení, či neakceptaci tohoto faktu se skrývá první zdroj žehrání na českou polistopadovou demokracii. To, že se politici střetávají, hádají a obstruují, není degradace demokracie a projev jejího nedostatku, naopak (samozřejmě, jiným příběhem je kultura tohoto střetávání, ale za tu nemůže demokracie). Důležitý je výsledek těchto střetů, zda se podaří získat většinu a názor prosadit, zda „spadne pod stůl“. K tomuto střetu patří i právo na svobodné vyjádření svého názoru, včetně protestu kdesi na náměstí. Ale to je tak vše, změna v demokracii může být provedena nikoli defenestrací, nikoli silou, ale jen a pouze politickým procesem.