Jak současné napětí ve světě, které má podobu chaosu, tak i „prozření“ skutečného stavu ekonomiky ČR, vedly k oživení tématu národního zájmu. Pomiňme nyní, že u nás existují malé, leč vlivné kruhy, které slovo „národ“ řadí k fašismu a jejich reakce zahrnuje „argument“, že se jedná o sociální konstrukt. Tyto skupiny, ať již z hlouposti, nebo z jiných finančně ohodnocených důvodů, do debaty vstupují tím, že odmítají vůbec existenci národního zájmu.

Ten přitom samozřejmě existuje, ve své základní podobě jako přežití národa. Z hlediska prakticko-politického a samozřejmě i ekonomického je i v současném světě, kterému dominuje globalizace, vhodnější, aby národ měl svůj stát – národní stát. Je sice pravda, že právě Češi byli schopni historicky přežít, i když o svůj stát přišli, a že existují i národy bez státu, ale tato zkušenost není hodna doporučení. Kromě základního přežití národa, které v sobě jako minimum tedy obsahuje péči o jazyk, kulturní zvyky a historické povědomí, by mělo být druhým cílem uchování státu. A nyní jsme u jádra pudla, protože stát už v oblasti ekonomické (což se následně přelévá do politiky) nemá ono postavení suveréna, které měl možná ještě po druhé světové válce. 

Jednoduše řečeno, jde o to, aby stát nebyl jednotkou ryze formální (jistě si vzpomínáme na to, jak někteří chtěli mít „svou židličku“ v určitých organizacích). „Vlastní židlička“ tváří v tvář závislé ekonomice nikterak naplňování národního zájmu nepomáhá, spíše se jí může dařit zakrývat skutečný stav věci. 

Podíváme-li se na pozici České republiky, naskytne se nám smutný obrázek, který na jedné straně dobře sumarizuje výsledky čtvrtstoletí „transformace“, na druhé straně ukazuje, proč je poněkud zavádějící mluvit o „české ekonomice“. 

Ekonomika České republiky se včlenila do mezinárodní dělby práce v pozici tzv. závislé ekonomiky (kolonie, neboť to má i své politické aspekty). Nemá pod kontrolou ani klíčová odvětví, neboť právě vodárenství, sektor strategického významu, je typickým příkladem dobývání renty ze strany zahraničních subjektů. Domácí subjekty mohou nést náklady. Finanční sektor je zahraničním dominován drtivě, 97 % bankovních aktiv je pod zahraniční kontrolou. Celá ekonomika trpí vysokými odlivy zisků do zahraničí a nesamostatným postavením „českých“ firem v pozici subdodavatelů. Typickým rysem je práce ve mzdě, což se následně odráží do makroekonomicky nenormálního rozdílu mezi úrovní ekonomické výkonnosti a úrovně mzdové. Na úrodné půdě se staví sklady či logistická centra. Pomocí investičních pobídek se dotují firmy, jejichž tržby jsou větší než HDP České republiky, aby následně tyto firmy „nabízely“ zaměstnancům mzdu na hranici chudoby. Chybí definice národního zájmu v oblasti ekonomické a nebyla – což se nám nyní na důsledcích vrací – ani na začátku transformace, kdy bylo lehkovážně zacházeno s národním bohatstvím (jak přírodní zdroje, tak vybudované značky se světovým renomé viz Pilsner Urquell, tak i instituce – viz podniky zahraničního obchodu) ve smyslu „národního výprodeje“. Doplňme, že tato ekonomická charakteristika v sobě skrývá, především v obdobích krizí, ještě jednu velkou vadu – vykazuje totiž jen velmi malou odolnost vůči šokům.