Ivan Černý: Co dnes dělá malíř František Leták

Poctivou malbu a širokým spektrem námětů i nápadů se nesnaží nahradit samoúčelnou hrou barev či abstrakcí. Jeho cesta k úspěchu doma i v zahraničí je vydlážděna celoživotní pílí a nespočetným počtem hodin, strávených v plenéru, nebo ateliéru.

František Leták (nar. 1949 Ústí nad Labem) žije a tvoří v Praze. Po studiu střední sklářské průmyslové školy, kde studoval obor malování, tvarování a leptání skla, byl jako výrazný talent přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. V ateliéru profesora Františka Jiroudka se zabýval krajinomalbou. Figurální malbu studoval u profesora Karla Součka. Do tajů a alchymie restaurátorského řemesla ho zasvětil legendární profesor a restaurátor Raimund Ondráček.

Jako vynikající krajinář dokáže Leták Prahu zachytit ve všech podobách. Nejraději ji však portrétuje v noci. Nadarmo ho proto umělecká kritika nenazývá pro jeho umění šerosvitu novým Schikanederem

Co jméno, to pojem ve svém oboru. Profesoři předali svému bystrému a pracovitému žáku vše, co znali a uměli. Jejich píle se neminula účinkem.

Dnes je František Leták uznávaným malířem doma i v zahraničí. Maluje krajiny, zátiší, figury, portréty i akty, ale především pražské motivy nejrůznějších formátů. Od miniatur až po rozměrná plátna, včetně triptychů.

Mimo republiku svá díla vystavoval Leták mj. v Řecku, na Kypru nebo v Mexiku. Pravidelně vystavuje v Japonsku.

František Leták se hlásí se ke skupině volných umělců z oborů sklář, keramik, výtvarník i fotograf, kteří si říkají Poznamenaní, se kterými časem absolvoval více jak desítku společných prezentací. Jedná se o partu, která spolu s Letákem prožila 60. léta minulého století na Střední umělecké škole sklářské v Kamenickém Šenově. Velmi nadaná generace: Jaroslav Staněk, Lenka Jelínková, Milan Brodský, Jiří Rydlo…Pamatujme si ta jména. Proč? Ještě se k nim totiž v závěru článku na okamžik vrátíme.

V navštíveném ateliéru visí i jedno z nejrannějších Letákových děl - první krajinnou tehdy patnáctiletého Františka byl pohled na Litoměřice, kde s rodiči trávil mládí

Pomalu přichází čas bilancí

Letos slaví František Leták čtyřiasedmdesáté narozeniny, ty kulaté, jubilejní ho čekají příští rok. Samostatných výstav má Leták doma i v zahraničí celou řadu. Mimo Evropu úspěšně a pravidelně ob dva, tři roky vystavuje v Japonsku.

Díky epidemii koronaviru z tohoto rytmu vypadl, o to více se ale v současné době připravuje na výstavu v Tokiu příštím rokem. Kouzlu země Vycházejícího slunce doslova propadl, takže na terase svého ateliéru nad Břevnovem má bonsaje a japonskou zahradu. Nechybí zde ani jezírko se zlatými kapry.

Ačkoli František Leták doma rád chodí v kimonu a tradičních japonských dřevácích, u malířského stojanu přece jen stojí v praktických džínách a vestě. Pokud pracuje na velkoplošné noční panoramatické Praze, jak se stalo v čase naší návštěvy, útočí na plátno výpady štětce, připomínající Pisarovi bodové doteky, kterými tento slavný impresionista maloval. V té chvíli připomíná šermíře s kordem, trénujícího základní sestavu – tzv. tercii. Přirovnání nikterak nepokulhává, neboť v mládí František Leták skutečně sportovně šermoval.

Obrazy s náladou

Milovníci výtvarného umění jsou jeho díly nadšeni. Odborní žurnalisté ho přezdívají podle jeho nejmilejšího námětu, jak jsme se již shora zmínili, Portrétistou Prahy a hovoří se o něm jako o Slavíčkově nástupci. O jeho obrazy, na rozdíl od tvorby dlouhé řady současných malířů, je zájem. Svým umění zdobí salony sběratelů i pracovny podnikatelů, jeho plátna jsou jak v soukromých sbírkách, tak i ve státních galeriích. Není divu, protože se jedná o poctivý kumšt a zručnou malbu, která zdařile navazuje na notu novodobé české výtvarné tradice.

Zvláště dobrý je Leták v okamžicích, kdy se vyjadřuje až schikanederovským šerosvitem při práci na námětech pražských ulic a uliček, zákoutí i nábřeží. Pokud Leták začne hovořit o Praze, oči se mu zas a znovu horečně lesknou. Je do ní i po letech tvorby zamilovaný jako sedmnáctiletý student do slečny. Dvoří se jí po svém. Maluje ji v nedbalkách i večerní róbě, rozesmátou v letním odpoledni i uplakanou za podzimních plískanic. Jeho Portréty Prahy jsou stejně magické, jako Matka měst sama. Jakmile se na ně pozorně zadíváte, zjistíte, že není snadné se od nich odpoutat. Zvláště pak od velkoformátových. Koho by napadlo, co se za nimi skrývá hodin přípravných prací? Fotografování celého panoramatu ve dne i večer, pozorování za soumraku či svítání, nechybí detailní znalost ulic a jednotlivých domů. Žádný blok či činžák nechybí, ani nepřebývá. Většinou dokonce souhlasí i počet oken, o čemž svědčí kuriózní výčitka jednoho ze znalců staré Prahy, který konstatoval, že u jejich domu na nábřeží Leták opomněl namalovat – balkon…

Život představovaného umělce by vydal na román. Zvláště ty pasáže a vzpomínky, týkající se kumštýřského prostředí, tvůrčích radostí i starostí od studia na Střední průmyslové sklářské škola a Akademie výtvarných umění až po současná léta. A tak, nejenom proto, že se na knihkupeckých pultech již dlouho neobjevila žádná autobiografie někoho z našich předních sochařů, grafiků či malířů, přišel čas tuto mezeru vyplnit. Stručně řečeno: František Leták ke svým pětasedmdesátinám připravuje vlastní autobiografii.

Akademický malíř František Leták bez nadsázky patří mezi současné velikány české malby, jako byli svého času i mistři palety Šetelík nebo Slavíček, kteří rovněž v „matce měst“ viděli svůj hlavní námět

Víno, ženy a Japonsko

František Leták je rozený krajinář. Ale má i další oblíbené náměty. Jsou jimi jak nejrůznější zátiší, včetně klasických s květinami, ovocem či moravským uzeným, česnekem a cibulí. Také rád maluje vinohrad, hrozny a skleničky s červeným. Jako každý malíř rovněž obdivuje ženskou krásu. U něžného pohlaví ho ale zvláště přitahují oči - zrcadla duše, jak říkají Japonci, kteří si však na akty, na rozdíl od evropských milovníků výtvarného umění, příliš nepotrpí.

Oduševnělá krása něžného pohlaví není dle jeho slov ohraničena věkem, a je na ženách bezesporu to nejkrásnější. Jinak i to nejhezčí tělo je jen prázdná nádoba, zamýšlí se Leták u obrazu mladé dámy.
Jedna z jeho největších životních kapitol je ale jeho tvorba pro japonské galeristy.

Jak se říká, štěstí přeje připraveným. Je to již cirka pětadvacet let, kdy vystavoval v Mladé Boleslavi „spolu s bratry Mánesovými a Preislerem“, usmívá se vzpomínkou.

Abychom čtenáře nepletli, obrazy Mánesů a Preislera byly rozvěšeny v centrální části galerie, plátna Františka Letáka v horním patře výstavních prostor. Ty zde objevil japonský galerista, kterého osud dovedl do města automobilů cestou po republice a ihned byl Letákovými obrazy nadšen. Je třeba říci, že se značně od klasické japonské tvorby liší námětově, i zpracováním, ač mají společný perfekcionalistický přístup k malbě a vztah k detailu až miniatuře. Navíc Japonce zajímá nejenom vše z české hudby, ale též i naše sklo a výtvarné umění. A tak došlo k první koupi a pozvání na čtrnáctidenní pobyt v Tokiu. Dnes zde pravidelně vystavuje ve dvouletých cyklech, z obchodních partnerů se stali přátelé. Díky jim poznal většinu z nejdůležitějších míst této ostrovní říše, uznává jejich tradice a obdivuje je. Japonští galeristé mu pak zase oficiálně vzdali hold a dík, když na rozdíl od kompletní výpravy České filharmonie při pobytu za katastrofy tsunami, při havárii jaderné elektrárny, odmítl František Leták na rozdíl od muzikantů odletět domů do bezpečí.

Letákova Praha pro změnu doslova „na dlani“…

Ještě jednou Poznamenaní

Abychom nezamluvili to tvůrčí podhoubí, ze kterého František Leták bezesporu vyrostl. V tento čas totiž intenzivně pracuje na obrazech pro společnou výstavu skla, obrazů a grafiky této kumštýřské party kamarádů a spolužáků ze Střední školy sklářské v Kamenickém Šenově. Letos je to již po čtrnácté, kdy budou mít společnou letní výstavu v pelhřimovské Galerii „M“. Na srpnové vernisáži se setkáme se shora jmenovanými sklářskými spolužáky z Kamenického Šenova - Renatou Grolmusovou, Lenkou Jelínkovou, Milanem Brodským a opětovně i s Františkem Letákem, který, tak jako ostatní, nemůže chybět. Parta bude komplet, až na bohužel již zemřelého Jiřího Rydla, který na výstavě bude alespoň ve vzpomínce. To už ale bude námět na další článek.

Foto: Jiří Vlastník