Především Evropa a v popředí v ní naše země se vysilovala pochybnostmi a kritikou amerického prezidenta a jeho iniciativy k jednání s jeho ruským protějškem. Opět duněly a duní nenávistné stereotypy o sebestředném narcisovi a neinformovaném hlupákovi ve funkci amerického prezidenta, který chce jednat se zločincem Putinem, namísto toho, aby konflikt vyeskaloval až na samý práh jaderné konfrontace a Rusko nějak (nevíme jak) pokud možno zničil.

Trumpovi byla tak progresivistickým mainstreamem v Anchorage přidělena „mission impossible“ – dohodne-li nějak zázračně kompromis v konfliktu na Ukrajině vedoucí k míru nebo alespoň k příměří, bude to nový Mnichov, zrada ubohé Ukrajiny a triumf agresora. Pokud setkání dohodou o míru či příměří neskončí, potom je to Trumpova blamáž a porážka. Prostě všemi pokrokáři nenáviděný „usurpátor“ americké demokracie nesmí uspět a musí za každou cenu prohrát. To bylo v pozadí všech evropských manévrů od oznámení termínu schůzky obou prezidentů. Zelenskyj byl z Berlína, Londýna, Paříže a Bruselu instruován, že ukrajinské podmínky míru musejí vypadat jako diktát válečného vítěze, aby bylo jisté, že k míru ani příměří dojít nemůže a nesmí. Kompromis je tabu, s Ruskem se musí jednat jako s poraženým, a pokud se tak ono necítí a situace na bojišti vypadá opačně, potom to musí být důvodem další eskalace války a sankcí, které Rusko srazí na kolena. Problémem této strategie je, že ji ani Ukrajina ani Evropa nejsou schopny svými silami zajistit a chtějí to od USA, aniž se zajímají o americké zájmy.