Do legendární hudebky v Klapkově ulici na Praze osm jezdí z rodné vísky na Benešovsku jednou týdně. Čekání na vlak si krátí řáděním na černých klávesách, striktně přitom dodržujíce varovný nápis na klavíru: Hra za peníze se zakazuje. Matěj Kadeřábek se muzicírováním živit nemíní, neboť dobře ví, jak je složitý život muzikanta, zabývajícího se tzv. vážnou hudbou. Ale i tak je fagot takříkajíc jeho celoživotní láska.
Zajímá nás, proč si vybral tak složitý dechový nástroj, proč ne třeba klarinet nebo saxofon, s tím by se snad uživit dalo…
„Vezmu to takříkajíc od Adama,“ usmívá se oslovený mladík. „V květnu 2015 k nám na základku přišel do třídy fagotista Lukáš Kořínek, který momentálně učí na ZUŠ v Říčanech. Hned, jak s tímto obdivuhodným nástrojem vešel do místnosti, se mi rozzářily oči a už při tom, co ho sestavoval, jsem měl jasno. Uchvátila mě velikost, barva, zvuk, snad všechno… Bylo to ale až o dva roky později, když mi bylo deset let, co jsem začal chodit na fagot do Základní umělecké školy v Praze. Na klavír už jsem tou dobou hrál několik roků, takže mi hudební předpoklady rozhodně nechyběly. Základ pro takový dechový nástroj mi dalo také pár let zobcové flétny. Fagot mne zkrátka uchvátil, na rozdíl třeba od saxofonu, na který hraje po barech kde kdo.“
Mimo fagotu tedy ovládáte i jiné nástroje. Především klavír, proč ta kombinace?
„Klavír je univerzální, kromě kytary nejoblíbenější nástroj mezi dětmi. I já, jako mnozí jiní, jsem k němu byl od mala veden a dnes si na klavír zahraju, co potřebuju. Myslím si, že hodně dětí studující dva nástroje hrají i na klavír. Hádám ale, že kombinací s fagotem bude o hodně méně.“
Jste výrazný hudební talent. Dokonce jste začal skládat zatím ještě drobná dílka jako třeba Jarní vítr, Saloon Blues nebo kupříkladu Zadumaná. Jak jste s tím začal?
„Moje úplně první pokusy o skladbu vznikaly kolem mých jedenácti let v notovém sešitu. Byly to tenkrát jednoduché a většinou jednohlasé melodie. Postupem času jsem se dostával ke složitějším skladbičkám, k čemuž mi pomohlo hodně let studia klavíru a hudební nauky. Později jsem se dostal k počítačovému programu MuseScore, který mi umožnil snáze skládat hudbu nejen pro klavír - a to mnohem rychleji. Mám tedy hotové i vícehlasé skladby pro skupinky nejrůznějších nástrojů - od houslí, přes hoboj až k fagotu. V hudbě hledám svůj klid, a když žádné existující dílo nenaplní moje požadavky a nevyjádří moje pocity, napíšu si podle nich hudbu vlastní.“
Skladby míváte otextované?
„Velkou inspirací a motivací pro mě byla skladatelská soutěž z ledna 2022 pořádaná ZUŠ v Litoměřicích. Jednou z podmínek byla i skladba pro zpěv, a tedy byl potřeba text. Ačkoli mi psaní hudby nedělá problém, o vymýšlení textů se to říci nedá. Jsem tedy vděčný za to, že jsem dostal od maminky několik hezkých a originálních textů, které jsem mohl zhudebnit - a vyhrát stříbrné pásmo. Zdá se tedy, že geny po slavném sbormistrovi Miroslavu Venhodovi, zakladateli světově uznávaných Pražských madrigalistů, což byl můj děd z matčiny strany, jsou děděny právě mou linií.“
Zmiňujete vlastní matku. My o ní víme, že Vanda Březinová-Kadeřábková je sopranistka, která na přelomu milénia úspěšně vystupovala na pražských koncertech po boku italského pěvce Ecia Bertoly. Dobře rozjetou kariéru nadané zpěvačky vážné hudby ale značně omezilo následující mateřství tří dětí. Jako prvorozený máte ještě sestru Ladu a bratra Dalibora…
„Jsme taková muzikantská rodina,“ přikyvuje Matej Kadeřábek. „Muzicírujeme často a rádi, pod máminou taktovkou i sami, jak je čas, chuť a nálada. Klavír sdílí se mnou oba, sestra je navíc harfenistka a hraje sólově i v souboru několika harf. Doma je tedy o hudební kulisu vždy postaráno. A když je hezké počasí, skutečně se sejde početná skupina a stane se z nás sousedská kapela. Hraje se na kytaru, klavír, bicí, fagot a zpívají se nejen táborové písně. Při speciálních příležitostech, např. na rodinné oslavě, se k nám přidá několik dalších hlasů a hraje se a zpívá dlouho do noci.“
Ani ten největší talent se neobejde bez píle…
„Cvičit bych měl určitě víc,“ přiznává Matěj Kadeřábek a dodává: „Neznamená to však, že doma dostatečně nehraju, ale nevěnuji se u toho vždy jen zadáním z hudební školy. Hrát to samé dokola totiž za nějaký čas omrzí! Mohu se ale pochlubit hned několika úspěšnými koncerty. V poslední době se jedná o koncerty s orchestrem v Rudolfinu, předtím v sále Martinů na AMU a absolventským koncertem na klavír minulý rok. Tato vystoupení před veřejností vyžadují dlouhou a pilnou přípravu, kterou se snažím nešidit, abych obstál a nic nepokazil.“
Vaše hudební úspěchy jistě těší i vaše pedagogy. Komu za ně poděkovat?
„Hudební základ mi dala má nynější učitelka klavíru Barbara Küstenová, působící na ZUŠ Jižní Město, člověk, který umí motivovat a učí mě už něco kolem deseti let. Před časem jsem také hrál soukromě u Gabriely Skálové a její dcera mě tenkrát učila hrát na zobcovou flétnu. To mě potom dovedlo právě k fagotu, na který se učím u Lucie Libichové ze Základní umělecké školy Klapkova, u které jsem dostal možnost se na začátku tohoto školního roku připojit ke školnímu orchestru, za což jsem velice vděčný.“
Závěrem: V úvodu jsme se zmínili, že se hudbou živit nemíníte. Není to škoda? Nejrůznějších počítačových programátorů a dalších technicky založených lidí je kolem nás nespočet, ale skutečného umělce aby člověk hledal lupou. Dobrých fagoťáků je poskrovnu, natožpak těch, kteří jsou políbeni múzou a skládají i novou muziku…
„Nemyslím si, že je dnes rozumné se živit jen hudbou a koncertováním a pedagogika není pro mě. Neznamená to, že o konzervatoři nepřemýšlím, ale vím, že zároveň s vysokou školou bych na ní čas pravděpodobně neměl. Nic to ale nezmění na mém koncertování, psaní skladeb a hraní pro radost “.
Za rozhovor děkuje Ivan Černý Foto archiv
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
