Mrzuté je, že o to, čeho si člověk neváží, většinou přijde. Mír nepochybně oceníme, když skončí. A nemusí to dlouho trvat, neboť v jistých kruzích je po válce viditelně poptávka. Válka totiž nepředstavuje pouze utrpení. Válka je také obrovský byznys a pro mocné představuje skvělé alibi, proč nemohou vyřešit problémy, které se nahromadily zpravidla jejich vinou.  

Za to, že se u nás s výjimkou desítek mrtvých při okupaci v roce 1968 šedesát devět let neválčí, vděčíme válce studené. Svět rozdělený železnou oponou, ve kterém se velmoci účinně odstrašovaly jaderným arzenálem, byl bezpečný, neboť rozpoutat válku nedávalo smysl. Jaderný konflikt by neměl vítěze, nýbrž výhradně jen poražené.  

S rozpadem Varšavské smlouvy a následným rozšířením NATO se svět paradoxně stal nebezpečnějším. Místo studeného zastrašování co chvíli někde podporujeme lokální protistátní rebelie, které vzápětí uvrhnou milióny lidí do krvavého chaosu, místo toho, aby si užívali dobrodiní západní demokracie.  

Že bude Evropa vtažena do války s Ruskem, je už s ohledem na naše ukrajinské dobrodružství po boku USA na spadnutí. Co nevíme, je, jak ta válka bude horká či studená. Pokud budeme mít na výběr, pak studená je nepochybně lepší. Už jsme si ji vyzkoušeli a jsme v ní dobří. Doplatíme na ni ekonomicky a budeme kráceni na občanských právech, ale nebudeme střílet a nebudeme stříleni. Zkrátka studený mír, abychom si moc nevyskakovali.