Palachův týden ale nepředstavoval zlom pouze pro nepočetnou opozici, na jejíž stranu se začala přiklánět přízeň dosud mlčící většiny. Počínaje Palachovým týdnem se stávající režim stal nepříjemným i lidem, jejichž zájem se představitelé režimu domnívali užitím policejního násilí hájit. Nejpozději Palachovým týdnem ztratil komunistický režim podporu komunistů.  

V komunistické straně už v roce 1989 dávno nebyli přesvědčení komunisté, kteří věří v ideály marxismu-leninismu, v revoluční semknutí proletariátu a vybudování ideální beztřídní společnosti. Strana sestávala z pragmatiků, kteří si hleděli své kariéry. Bylo jim jasné, kudy cesta nevede a došlo jim, že skomírající režim nejde zachránit. Po Palachově týdnu bylo jen otázkou času, kdy dojde k uvolnění poměrů. Pragmatičtí straníci vyhlíželi blížící se změnu jako vysvobození z pasti, nikoli jako svou porážku. Budoucnost jim měla dát za pravdu. Právě tak řečené staré struktury a jejich děti na troskách kompromitovaného komunistického režimu založili byznys, o jakém se jim za komunismu ani nesnilo.  

Ve jménu studenta Jana Palacha se zkraje roku osmdesát devět lidé vzchopili k revoltě, která nakonec přinesla svobodu a konec ruské okupace. Palacha by určitě potěšilo, že vyrostla generace mladých lidí, kteří odmítli žít ve strachu a ve lži. Na druhé straně by jako idealista, který se rozhodl obětovat život za lepší svět, sotva souhlasil s postojem, že co se nám na polistopadovém vývoji nelíbí, je třeba brát jako jakousi daň za svobodu. Při své radikální zásadovosti by se Jan Palach tváří v tvář společnosti rezignovaně akceptující mafiánský kapitalismus musel upálit znovu.